František Tesař (82) z Čáslavi zachránil mozaikářské řemeslo!
Svým řemeslem doslova žije, i když ho k němu vlastně přivedla náhoda! Ve svých dvaaosmdesáti by si František Tesař už dávno mohl užívat zaslouženého odpočinku, to ale není jeho styl, stále srší energií, a když dostane nápad, zapomíná při práci na čas. Pod jeho rukama pak vznikají nádherná díla, která mají ducha a také svůj příběh…
Narodil se v roce 1936 v Čáslavi jako syn živnostníka. Jeho otec by kloboučník a maminka modistka, proto rodiče pracovali společně. Po roce 1948 rodiče o obchod přišli, tatínek pracoval na stavbách, maminka v lese a u asfaltérů a František byl navržen na práci v dolech. Mezitím si ale našel dlouhodobou brigádu na pile, kde dělal všechno, co bylo potřeba. Už tenkrát dobře maloval. „Moje kresba, kterou jsem někomu z příbuzných posílal k narozeninám, se náhodou dostala do ruky zákazníkovi, který prohodil, že by toho kluka měli dát na školu. Tak jsme s vedoucím pily vyplnili přihlášku na Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze na Žiž kově a oni mě vlastně hned přijali. To mě překvapilo a později jsem zjistil, že jsem byl přijat jako takzvaný »dělnický kádr«, protože jsme v přihlášce »zapomněli« vyplnit, z jaké jsem rodiny, proto vše proběhlo tak rychle,“ vzpomíná František. Školu dokončil, pak absolvoval povinnou vojenskou službu a sháněl v oboru práci. To bylo v roce 1959. „Tenkrát se zrušil okres Čáslav, takže s mým umístěním najednou nastal problém. Náhodou jsem přes svého spolužáka zjistil, že je možnost pracovat od nového roku v mozaikářské dílně v Praze. Po mnoha obstrukcích jsem nakonec do dílny nastoupil. Plat jsem měl sice nižší než uklízečka, ale nebyl jsem už nezaměstnaný. K tomu jsem rád jezdil na montáže, kde bylo potřeba se umět ohánět i zednickou lžící. Mistr si mě proto oblíbil,“ doplňuje.
Rodina jeho prací trpěla
František jako mozaikář pracoval asi 3 roky. Tenkrát o mozaiky najednou nebyl zájem, proto se dílna dočasně zavřela a zbylí zaměstnanci byli přeřazeni na jinou práci. Po čase se dílna znovu otvírala, protože ministerstvo kultury dostalo zakázku na vytvoření mozaiky na nádraží v Havířově. „Tenkrát ze mě udělali prozatímního vedoucího a mohl jsem si zpět do dílny stáhnout zaměstnance, které jsem potřeboval. To jsem udělal, dílna byla zachráněna a fungovala dál 30 let. A za tuhle dobu mě nikdo nedonutil vstoupit do strany. Nakonec jsem musel absolvovat alespoň politické školení, abych mohl trvale dělat vedoucího,“ usmívá se František. I když byl hodně pohlcený svým zaměstnáním, našel si čas i na to, aby se oženil a založil rodinu. S rodinou se sice zabydlel v rodné Čáslavi, ale pobýval tam jen o víkendech. Přes týden byl v Praze, kde se plně věnoval práci v mozaikářské dílně a v ateliéru, který si tam pronajímal. „Svoje dvě dcery jsem vlastně nevychovával, protože jsem domů přijížděl jen na víkendy. Byl jsem takový tatínek na baterky. Manželka za mnou vlastně v Praze nikdy nebyla, ani nevěděla, kde tam mám ateliér. V Čáslavi jsem se u rodiny usadil natrvalo až v roce 1994 se založením vlastní mozaikářské dílny,“ vzpomíná František.
Zachránil obor
Po revoluci ministerstvo kultury mozaikářskou dílnu zrušilo a všechny zaměstnance propustilo. Pan Tesař si neuměl představit, že by mozaikářství jako obor přestalo existovat. „Nejvíc mě překvapilo, jak jednoduše se tenkrát umělecká řemesla rušila, mrzí mě dodnes i to, že se nezachovala žádná dokumentace ohledně mistrů, materiálu a děl, ani žádné učebnice. Tenkrát jsem chtěl dílnu odkoupit a pokračovat v její činnosti, veřejnou soutěž jsem ale nevyhrál. Vyhráli ji nějací podnikatelé, kteří mi nabídli roční smlouvu, za podmínky, že vyprodukuji určitý zisk. Nejdřív jsem to odmítl, ale pak přijal, protože jinak to nešlo. Po roce mi smlouvu neprodloužili, i když jsem vydělal víc, než požadovali. Ale nabídli mi, že od nich můžu odkoupit cokoliv, co potřebuju na fungování oboru,“ shrnuje František. Nakonec pan Tesař odkoupil veškeré mozaikové sklo, které v dílně zbývalo, a také potřebné nářadí. Vše odvezl do rodné Čáslavi, kde v roce 1994 založil vlastní mozaikářskou dílnu, kde od počátku dodnes pracuje sám, bez jakýchkoliv zaměstnanců. K tomu dodává: „Jsem sám svým pánem, a to mi vyhovuje. Beru zakázky, které se mi líbí a kde mám v tvorbě volnost. Teď často spolupracuji s Petrem Hamplem, se kterým jsem se seznámil při rekonstrukci Bruselské fontány pro Technické muzeum v Praze a který je takovým mým pokračovatelem. Jinak to, co dělám, nemusí být jen mozaiky. Tady v Čáslavi jsem mimo mozaiky dělal i památníky. Když mám náladu, tak se vracím k malování.“
Kterých mozaiek si nevážíme a jak pan František ozdobil rodnou Čáslav? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 41.
