Jaroslava (50) z Pošumaví - Když šije babička
Šít se Jaroslava Lachowiczová naučila už jako teenager, aby měla v čem vyrazit na taneční čaje. Později tvořila originální modely pro své tři malé děti, kamarádky i známé. Jenže po revoluci zaplavilo trh levné oblečení a bylo po šití. K jejímu koníčku, a nyní i jedinému zdroji obživy, ji opět přivedly až vnoučata a také nemoc, kvůli které těžce sháněla zaměstnání. Když ji vyhodili z poslední práce a ona nevěděla co dál, její prostřední dcera Helena jí navrhla, aby si zkusila přivydělávat jako švadlena. A to byl vlastně začátek značky ŠiBaBi…
„Maminka je nemocná už dlouho, ale teprve před třemi lety jsme ji společnými silami v rodině dokopali k tomu, aby si zašla vyřídit invalidní důchod. To jsme však netušili, že i když se její schopnost uplatnit se na trhu práce kvůli nemoci dramaticky snížila, nedostane nic, ale musí na pracovní úřad a hledat ve svém stavu práci. Na důchod nemá nárok, jelikož jí chybí dva odpracované roky. Invaliditu jí totiž uznali až od roku, kdy žádost podala. A to přesto, že se u ní nemoc projevila už v roce 2002, kdy byla poprvé hospitalizovaná na psychiatrii. Ale správnou diagnózu a léky, které jí usnadňují každodenní fungování, získala až v roce 2015,“ začíná vyprávění dcera Helena. Diagnóza její maminky není jednoduchá a ani slučitelná s možností pracovat jako ostatní zdraví lidé. Má těžkou psychickou poruchu, deprese a trpí na epileptické záchvaty. Je sledována na neurologii, dochází na psychiatrii a k psycholožce. Její stav se vyléčit nedá, lze jen tišit léky. „Najít práci s jejím psychickým stavem nebyl žádný med. Skoro nikde nevydržela pro náročnost nebo se jí zaměstnavatel prostě zbavil,“ dodává Helena.
Zklamání v zaměstnání
„Mamka je jinak veselá, dokáže pečovat o moje dcery jako babička a doma také pomůže. Ale osmihodinovou směnu už nezvládne. Rozrušují ji davy, klepou se jí ruce. Někdy není schopná ani vyjít z bytu,“ uvádí Helena. Než Jaroslava onemocněla, pracovala například jako sekretářka ředitele na účetním oddělení v ČSAD nebo jako provozní hotelu Budovatel v Krkonoších, který je dnes už ruinou. Jenže s nástupem nemoci její schopnost pracovat klesala, nic už nebylo jako dřív. Postupně vystřídala řadu zaměstnání, pracovala například jako uklízečka v kancelářích nebo v provozovnách restaurací umývala nádobí. Naposledy působila jako pomocná síla v kuchyni, kdy měla pouze dohodu o provedení práce, ale letos na jaře ji dost nepříjemným způsobem vyhodili. „Onemocněla rotaviry a ležela doma s horečkou. Jelikož bydlím naproti ní v bytě, nosila jsem jí od rána čaje a něco na zavodnění a zastavení zvracení. Byla hotová, bála se zavolat do práce, že nepřijde. Pak zavolala a šéf jí sdělil, že už nemá chodit, že má dost zdravých lidí,“ vzpomíná Helena, která se jí poté snažila pomoci najít nové zaměstnání. „Zajímala se například o úklid v místní fabrice, ale realizoval se bohužel za plného provozu výrobní haly v noci. Mamča ale na spaní bere prášky. Mívá v noci epileptické záchvaty a také ji provází spánkové paralýzy. Tuhle práci tedy vzít nemohla,“ uvádí dcera. Společně tedy přemýšlely nad budoucností, až Helena přišla s návrhem, aby se máma zkusila živit jako švadlena dětského oblečení. „Koneckonců osvědčení měla a šila v té době pro naše holky. A tak vznikla značka, která ještě ale není oficiálně zaregistrovaná, ŠiBaBi. ŠiBaBi proto, že je to složenina slova Šije Babička. Nebo třeba Šílená Babička, jak kdo chce,“ říká s nadsázkou Helena.
Jak Jaroslava začínala znovu a jakou oporou jí byla a je rodina? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 40.
