Lenka Šmerdová (53) je v naší armádě první žena s hodností generála!
Je první ženou u nás, která kdy byla v armádě jmenována do hodnosti generála. Na svoji první vycházku v uniformě ale Lenka Šmerdová (53) nevzpomíná zrovna ráda. Nyní se stará o rekruty a podporuje také válečné veterány. Doma prý ale své rodině nevelí a její vnučka se ve škole chlubí, že má její babička generálskou šavli.
Lenka pochází ze Zlínského kraje. V dětství se věnovala orientačnímu běhu, chodila do juda a volný čas trávila i při požárním sportu. „Když se na základní škole rozhodovalo, kdo by chtěl kde pokračovat, rozhodla jsem se, že budu vojákem z povolání. Šla jsem s tím za ředitelem školy, protože mi nikdo nic bližšího o uplatnění v armádě nedokázal říct. Byl zaskočený, obvolal, co se dalo, až zjistil, že děvčata v tak raném věku do vojenské školy nikde neberou. Tehdy mi maminka řekla, že pokud mě myšlenka na vstup do armády za čtyři roky na střední škole opustí, je dobré vystudovat něco praktického. Ať jdu na ekonomku, protože po jejím dokončení budu mít širší uplatnění. Tak jsem si řekla, fajn, udělám si maturitu a vojákem budu později. Mnozí si domnívali, že mě to přejde, nicméně se tak nestalo. Nikdy mi to ale rodiče nerozmlouvali, naopak mi byli i v tomto směru oporou,“ vzpomíná generálka.
Učila se plazit i střílet
Jenže ani na ekonomce neměli o studiu pro dívky na vojenské vysoké škole ponětí. A tak si musela vše oběhat sama. Na okresní vojenské správě jí ale vyšli vstříc. Zanedlouho tak absolvovala s deseti kluky, jako jediná dívka, základní lékařskou prohlídku v brněnské vojenské nemocnici. Původně chtěla k letectvu, ale nosila dioptrické brýle, takže to nepřicházelo v úvahu. Rozhodla se tedy pro spojovací vojsko. Ženy tenkrát vstupovaly do armády přes odborné vojenské školy, v jejímž rámci absolvovaly základní výcvik.
„Učila jsem se pochodovat, plazit, střílet, k tomu zvládnout morseovku a dálnopis a stala jsem se spojovací specialistkou protivzdušné obrany státu. Vzpomínám na svého velitele, který nám při nácviku střelby radil, ať doma trénujeme se žehličkou v natažené ruce, protože si tak lépe zvykneme na tíhu pistole,“ říká Šmerdová. Skoro ve všem se jako ženy musely mužům vyrovnat. Výjimkou byly pouze určité normy, což se týkalo kupříkladu počtu odcvičených lehů, sedů nebo uběhnutých kilometrů.
Snad nikdy Lenka nezapomene na svoji první vycházku „v zeleném“. S ostatními dívkami se na ni moc těšily. Nejen proto, že se po delší době dostaly z kasáren, ale chtěly se na veřejnosti ukázat v uniformách. „Ne všichni nás ale vnímali stejně. Našli se tací, kteří se posmívali. Takže, jak jsme byly původně rády, že půjdeme na vycházku, tak jsme byly nakonec rády i za návrat do kasáren.“
O splněném snu
Po ukončení školy dostala nabídku, zda by nechtěla vypomáhat na personálním oddělení. „Kývla jsem, protože se tam daly využít i moje dovednosti z ekonomky. Časem jsem zjistila, že to bylo správné rozhodnutí, neboť potřebuji být prakticky neustále v kontaktu s lidmi. Třeba postarat se o to, aby voják plnící úkoly na cvičení, měl současně co nejlépe zajištěné zázemí.“ Po celou dobu své služby se budoucí generálka dál vzdělávala. Vysokou vojenskou pedagogickou školu nastoupila v Bratislavě, kde si udělala i řidičák na nákladní auto, řídila bojové vozidlo pěchoty i tank. V roce 2002 absolvovala kurz pro vyšší důstojníky na VŠ pozemního vojska Vyškov, obor personalistika a management, kurz pro vyšší důstojníky. Letos pak dokončila kurz generálního štábu.
A kde všude Lenka Šmerdová působila? Na vojenském gymnáziu jako velitelka čety, starala se také o budoucí vojáky, pracovala na vojenské správě, pečovala o vojenské důchodce, pomáhala válečným veteránům, což dělá dodnes, ale hlavně začala uskutečňovat první kroky v rekrutaci, čemuž se věnuje více než 20 let. Dohlíží na to, aby do našich ozbrojených sil přišly nové tváře z civilu. Z rekrutérky se tak vypracovala až na hlavní specialistku v oblasti doplňování vojenského personálu ministerstva obrany. „Při tom bylo důležité se dál odborně i jazykově vzdělávat. Vystudovat vysokou školu je sice pěkné, ale nestačí to. Rozhodně jsem však nešla do armády s tím, že se ze mě, vojína, stane jednou generál. Pro mě bylo už splněným snem být vojákem z povolání. S každou vyšší hodností to pro mě bylo velké Uau!,“ vysvětluje.
Jak ji povýšení zaskočilo a jak je možné, že má doma šavli? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 20.
