Moderátorka Zuzana Bubílková (55): Poprvé celá pravda o její rakovině!

Exkluzivně

Kvůli časové zaneprázdněnosti však ostatní nabíddky odmítá. Jak je to s její nemocí, vážnou známostí, co jí diváci vyčítají a proč se čertí, když o ní lidé tvrdí, že je Slovenka? To vše prozradila ostrá moderátorka Nedělnímu Aha! v exkluzivním rozhovoru!

Brzy vyjde vaše kniha, kde otevřeně mluvíte i o rakovině, kterou vám lékaři před třemi lety objevili. Proč jste se pustila do tak osobního tématu?
„Nakladatel mě požádal, abych v knize popsala svou nemoc. Odmítla jsem, protože mi to připadá prvoplánové a mnohými osobnostmi často opakované téma. Kdekdo, kdo měl rakovinu, zkrátka napíše knihu. Připadá mi to spíš jako byznys. Nakonec jsem se to rozhodla napsat formou románu, ve kterém ta hrdinka bude v této části autentická. Štve mě totiž, jakým způsobem se například v televizních seriálech, nebo filmech chová člověk s rakovinou. S prominutím jako idiot. Protože ten autor samozřejmě neví, co ten člověk ve skutečnosti prožívá. V knize zkrátka popisuji, co člověk, navíc mediálně známý, skutečně prožívá a jaké jsou jeho opravdové pocity. Je to z prostředí lidí, pohybujících se v showbyznysu. Kniha by měla vyjít do dvou měsíců.“

Mediálně známý člověk to má těžší?
„Když o mně poprvé vyšel článek, že mám rakovinu, všichni mi uvolňovali místo v metru. Pak to naštěstí přebila rakovina někoho jiného a zájem o mou osobu ustal. Chodí za vámi úplně cizí lidé, různí léčitelé i lidé, kteří se na nemoci chtějí přiživit. Dodnes mi nabízejí různé drahé léky a rady, po kterých bych musela být už dávno pod drnem. Mělo to ale i jedno pozitivum. Na vystoupení mi začali chodit lidé s rakovinou i vyléčení, aby se na mě podívali jako na kladný příklad. Jedna paní v Brně mi řekla, že její jedenáctiletá dcera má to samé, co já, a že se na mě přišla podívat, jak vypadám. Protože jsem to přežila, byla jsem pro ni naděje.“ (Zuzaně se v očích objevují slzy)

Říkáte, že vás štve způsob, jakým v seriálech reagují lidé, kteří se dozvědí, že mají rakovinu. Jaké pocity jste měla vy?
„Než vám na to přijdou, je vám tak blbě, že už je vám v podstatě jedno, co vám řeknou. Jen aby něco řekli. V každém případě je to šok. Člověk je na tuto nemoc nepřipravený a nepřipouští si to. Můžete to stokrát vědět o druhých, ale jakmile se to dotkne vás, nebo vašich nejbližších, stejně na to nejste připraveni. Takže první je šok a rozhodně se nejdete opít. Takový případ neznám. A rozhodně nemáte tendenci nesdělit to svému okolí. Když jsem to například řekla na Nově, vznikl problém, zda přeberu dvě ceny Anno, protože jinak bych zničila přímý přenos. Přebírala jsem je dva dny poté, co jsem se o nemoci dozvěděla.“

Před třemi roky jste podstoupila operaci nádoru štítné žlázy. Jak jste na tom v současné době?
„Že bych měla vyhráno, jsem od nikoho neslyšela. Po půlroce chodím na kontroly a na testy.“

Prožíváte vždy velké napětí z toho, jak to dopadne?
„Ne, teď už to není napětí. Neprožívám to tak, jak se píše, že bych nejedla a nespala. Vím, že nemám co získat, ani co ztratit. Zkrátka jsem se s tím už smířila a vím, že jsem tu tři roky nad plán.“

Nechci vám lichotit, ale vypadáte lépe než kdykoliv předtím. Před lety jste podstoupila plastiku nosu, přibyly i jiné úpravy?
„Ne, to je jediná plastika, co mám.“

Na ČT 1 se pomalu zabydluje váš nový pořad Co týden vzal. Co říkáte některé negativní kritice na stránkách médií?
„Mně je to celkem jedno, protože odezvu mám a lidé mi otevřeně tlumočí své připomínky. Diváci chtějí určitý styl a určitou míru humoru. Humor, který uznávají kritici, se vůbec nekryje s tím, který chce většinová populace. A já nedělám pro výběrovou vrstvu lidí, to znamená pro padesát kritiků v České republice. Také nebudu nikdy dělat pro skupinu fandů nějakého politického spektra.“

Jaké jsou ohlasy u diváků?
„Odezva je neuvěřitelná. Lidé píší, telefonují a mailují, týdně dostávám kolem pěti set reakcí. Ukazuje se, že diváci takový pořad potřebují. Hodně si také stěžují na to, že je příliš krátký a že je postavený proti dvěma nejsledovanějším seriálům, takže si ho často musí nahrávat. Lidé také vyjadřují obavu, aby pořad nezrušili.“

Objevují se občas i vysloveně zlé odezvy?
„Některé reakce jsou až nenávistné a jediný argument jejich pisatelů spočívá v tom, že jsem stará. Nevidím důvod, proč bych se neměla ukazovat proto, že mám určitý věk. Nehraji si na žádnou Barbie a svůj věk přiznávám. Oslovuji určitou část diváků a kromě toho, politiku by měl dělat někdo zkušenější. Dvacetiletá moderátorka může číst zprávy ze čtecího zařízení, což já mohu jen závidět, protože na to nevidím, a ještě u toho vypadat pěkně. Ale aby někdo věrohodně rozebíral politiku a dovolil si politikům metat do tváře i své vlastní názory, to všude na světě dělají lidé v určitém věku. Kolikrát starší než já.“

Kvůli novému pořadu jste prý absolvovala hlasové školení?
„Byly výhrady k položení mého hlasu, což je asi pravda. Na divadle to bylo něco jiného, teď musím mít komornější a hlubší posazení hlasu. Takže jsem byla v péči hlasové poradkyně. Musím i celkově ubrat na energii a nehnat se do vysokých otáček, protože pak jde automaticky vzhůru i hlas. Ale myslím, že se to už usadilo.“

Vzpomenete si občas během natáčení, jak by v určitých situacích reagoval váš bývalý kolega Miloslav Šimek?
„Určitě si to dokážu představit, ale člověk nemůže žít jenom z minulosti. Samozřejmě na něho myslím, ale zároveň se domnívám, že do tohoto typu pořadu by se už jeho reakce nehodily. Dříve se jednalo o vyloženě divadelní žánr, teď je to o práci ve studiu. Spolu bychom to asi dělali trochu jinak, ale už jsem se osamostatnila a dělám to podle svých představ.“

Mnoho lidí si myslí, že jste Slovenka. Jak je to s vámi ve skutečnosti?
„Se Slovenskem mám společného jen to, že jsem se narodila na Moravě, a když měl otec tuberkulózu, tak jsme se tam kvůli němu odstěhovali. Mně bylo asi deset let. Přesto mě někteří občas rádi posílají za Mečiarem.“

Co vážná známost? Je na obzoru nějaký přítel?
„Ne, určitě ne. Je to složité. Starší muž by měl určitě také nějaké zdravotní problémy a spíš by potřeboval nějakou ošetřovatelku a mladšího nechci. Teď mi stále volá jeden osmadvacetiletý mladík. Prý mě miluje a moc se mu líbím. Nejdříve jsem myslela, že si dělá legraci a asi jsem ho již dostatečně otrávila, protože už týden nevolal. Zase byste měli o čem psát.“

Autor: Jaroslav BENDA
Foto Aha! – Jaroslav Benda, ČTK