Richard Adam, hvězda popu 50. a 60. let: Ano, platila mě CIA!

O tom, proč ho zavřela StB i o milostných avantýrách s fanynkami

Tenkrát, v 50. a 60. letech, Richarda Adama (77) milovaly snad všechny »náctileté« holky. Karel Gott už byl Zlatý slavík, ale Adam měl stejně víc fanynek. Vyprodával Lucernu. Obrovské úspěchy slavil i v cizině. Krásnej chlap s podmanivým hlasem. Pak najednou zmizel a lidi si šuškali: „Je v base, ty to nevíš?“ Uplynulo skoro půl století. Richard Adam zůstává pořád pěknej chlap a pořád i dobře zpívá. „Zrovna včera jsem byl na Karlovarsku, a byly z toho velké ovace,“ směje se. „Zaplaťpámbu mi hlas slouží, mohl bych zpívat od rána do večera. Se správným barytonem je to jako s vínem. Čím starší, tím lepší. Mně vydržel skoro 60 let.“

Pamatuju se na plakátové plochy polepené vaším portrétem. Chodili jsme na plesy a milovali vaši písničku Šedý vlas. A taky Tinu Mary, Kristýnku, bylo jich hodně. A najednou jste zmizel…
„Zmizel. Zatím o tom nikdo nechtěl psát. Někteří moji kolegové, kteří předstírají, že byli utiskováni komunismem, neumějí odpovědět na otázku, kde se tedy vzaly ty stovky jejich nahrávek, když tvrdí, že nemohli zpívat. Já na tom byl trochu jinak. Dva roky jsem trávil v »restauraci« jménem Ruzyně. Ve vyšetřovací vazbě.“

Za co vás tam »pozvali«?
„StB mě zatkla. Že jsem šéf organizovaného gangu, který pašuje v Evropě brilianty. Já, který nerozeznám rozbité sklo od drahokamu! Samozřejmě, že to byla kamufláž. Aby mě tam mohli držet, udělali ze mě pašeráka. Ale ve své podstatě výslechy směřovaly k něčemu jinému. Chtěli, abych přiznal spolupráci se CIA. Za dva roky, co mě drželi, se jim to ale nepovedlo.“

A spolupracoval jste s CIA?
(úsměv) „V Cibulkových seznamech je moje jméno uvedeno v jiné souvislosti a moji přátelé z toho byli zděšeni. Samozřejmě, že tam je moje jméno, ale proč, to vím jen já. Bylo to na přání americké výzvědné služby, která se mnou navázala kontakt v Západním Berlíně, když jsem tam byl na turné. Když mě verbovali, upozorňoval jsem je, že se o mě zajímá StB. Na Pragokoncertu totiž každý, kdo vyjížděl do zahraničí, dostal poučení, jak co má dělat. Američané ale řekli: »A to my právě potřebujeme! Ty se teď vrátíš do Prahy a řekneš, že jsme tě chtěli naverbovat a budeš se jich ptát, co máš dělat. Oni ti to řeknou a zprávy, které jim budeš dávat, budeme dělat my.« Bylo mi 35 let a byl jsem z toho nadšený. Bude dobrodružství, říkal jsem si. Jenže ona to nebyla vůbec žádná legrace, jak se ukázalo později. Estébáci mě všude pouštěli, říkali: »Ty jsi náš člověk, tvůj táta byl dělník, ty jsi to pochopil, ty na to máš.« Dostával jsem se i do vojenských základen na našem území, zpíval jsem tam pro zaměstnance. Do týdne pak o tom ode mě Američané vždycky měli informace v Západním Berlíně.“

Vzpomenete si na nějakou hodně dobrodružnou story?
„Za asistence StB jsem vyfotil v Ruzyni první MiG, který nám poslali ze Sovětského svazu. Estébáci tehdy řekli: »Pojedeš otevřenou tatrou do Ruzyně a tam vyfotíš nákladní letadlo, které tam stojí, a dovezeš to Američanům.« Jel jsem, a jak jsem se tam s foťákem otáčel, vidím, jak přistává letadlo, které jsem nikdy předtím neviděl. Jak to šlo kolem mě, tak jsem to zmáčkl. Když jsem to Američanům za 14 dní odevzdal v Západním Berlíně, říkal mi můj americký kontakt: »Kamaráde, my to letadlo máme vyfotografovaný ze satelitu, ale jak ses k němu dostal na deset metrů?« »Za asistence StB,« zněla moje odpověď.“

To jste byl takový dobrodruh?
„Nebylo mi vždycky nejlíp po těle. Kdyby mi na to tenkrát přišli, možná jsem skončil jako Horáková.“

Jak dlouho jste to dělal?
„Rok a půl, možná dva. Naštěstí se to nikdy neprokázalo. Byl jsem se pak podívat v archivu StB v Pardubicích, můj spis má 1800 stran. Za jednu stránku na mě chtěli 50 korun. Neměl jsem tenkrát moc peněz, ale jednu stránku jsem si nechal ofotit. Tam stojí: »…Z uvedených šetření je patrné, že existuje možnost, že kontakt spolupráci s námi pouze předstírá a spolupracuje s druhou stranou.«“

Dělal jste to pro peníze, nebo z jiných pohnutek?
„Pro Američany nešlo dělat zadarmo, to by jim bylo podezřelé. Jo, chtěl jsem peníze. Dávali mi je na konto v Západním Berlíně, nikdy ne na ruku. Při posledním kontaktu mě ale varovali: »Nevracej se domů, zatknou tě. Máš tady peníze, zařídíme, aby se sem dostala i tvoje rodina.« Neposlechl jsem. A ty peníze tam dodnes jsou, ještě je nemám. Nakonec mi můj kontakt řekl: »Kdyby za tebou kdokoliv u vás přišel, abys něco řekl, mluv jen, když ti řekne jedno slovo.« Dodnes si ho pamatuji, ale nikdy ho neřeknu. Ani dnes ne.“

Neměl jste aspoň někdy výčitky, že pracujete proti vlastní zemi?
„Ne. Vždyť tatínkovi vzali všechno! I ten malej krám. Nebyl žádný kapitalista, ale obyčejný dělník na jatkách. Skončil, že vázal buřty u Chmelů na Zvonařce. Jenže on je vázal tak dobře, že mu dali údernickou knížku a já si na ni tenkrát koupil první motocykl.“

Estébáci si nakonec stejně pro vás přišli. Jak to vypadalo?
„Jeden jejich kontakt si dal se mnou sraz u Národního divadla. Nic jsem netušil. Jel jsem svým volkswagenem a zastavil u kavárny Slavie. Pak přijela černá tatra, vystoupili dva muži, přišli ke mně a: »Pane Adame, my vás zatýkáme.« Vzali mě mezi sebe a vezli do Ruzyně. Když se tam otevřela vrata a odvedli mě k té takzvané recepci, oznámili službě: »Převlékat se bude později.« V tu chvíli jsem si říkal: »Tady něco nehraje.« Když jsem přijel výtahem do 6. patra, dostavil se vyšetřovatel: »Zjistili jsme ve vašem počínání činnost, která se neslučuje s chováním občana naší republiky. Porušil jste mnoho zákonů, proto vás bereme do vazby a spolupráci s StB tím rušíme.« Dali mi to písemně a začaly výslechy. Když jsem tam byl přes dva měsíce a pořád mi nebylo jasné, o co jde, protože ty výslechy byly naprosto nesmyslné, poslali mě do blázince do Bohnic do uzavřeného pavilonu. Když mi tam sundali pouta, přišel chlap v bílém plášti a udělal na mě opici. Tak jsem ji na něj udělal taky! A už jsem jel! Nechali mě tam šest neděl, dělali testy, jestli jsem normální, a pak mě poslali zpátky do Ruzyně. Tam ke mně zavřeli do cely v přestrojení policajta, aby ze mě něco vytáhl. Jenže já ho brzy prokoukl. Odvedli ho třeba k výslechu, a když se za několik hodin vrátil, smrděl kolínskou… Na Vánoce si mě opět nechali předvést: »Povolíme vám papíry a tužku a vy napíšete, jak to všechno s tím pašeráctvím diamantů bylo. Když to uděláte, pustíme vás na Vánoce domů.« Souhlasil jsem.“

A co jste tam napsal?
„Vymyslel jsem si celý scénář, přímo detektivní příběh. O mém údajném pašování briliantů. Po týdnu si pro dopis přišli a víte, co udělali? Předali to prokurátorovi, a podle toho mě zažalovali. Dostal jsem čtyři a půl roku. Hrozili, že už nikdy nebudu zpívat. To bolelo, i když jsem nedal na sobě nic znát. Vždycky mě moc potěšila reakce některých kolegů venku. Zastal se mě i Vláďa Menšík. Když se točil Silvestr, kde tančila i moje žena Ája Farkačová, obrátil se na ni s mikrofonem v ruce přede všemi: „Ájo, až budeš psát Richardovi, napiš, že na něj všichni vzpomínáme a že mu fandíme!“
Městský soud pak rozsudek asi pětkrát vrátil a mě dál drželi ve vazbě, abych prý neutekl za hranice. Poseděl jsem si od roku 1966 do roku 1968.“

Přišel jste v pardubickém archivu na to, kdo vás udal?
„Jo, ale jméno neřeknu. Mám rád dobrý lidi a dobrý víno, špatným si nekazím pohodu.“

Zavzpomínáte si na vaše hity? Kdysi jste s nimi slavil obrovské úspěchy i v cizině. V SSSR jste prodal přes milion desek, slavný jste býval i v Německu…
„Pro Německo jsem třeba natočil desku jen z českých písniček a hned to tam vyhrálo hitparádu. Třeba Babičko, nauč mě charleston, nebo Zhasněte lampiony, taky Láska nebeská… Jak se tady objevila česká písnička, hned jsem si nechal udělat německý text a rázem to byl velký úspěch. Ještě dnes, když jedu přes hranice a je tam nějaký starší celník, raduje se ze setkání.“

Byl jste idolem. Co avantýry se ženami?
„Řeknu jen jedno: Kdyby nebylo žen, dotáhl jsem to dál. Schůzce s krásnou ženou jsem dával přednost i před lákavou nabídkou z televize, když vyšlo obojí na stejný čas. Dodnes mi fanynky – teď už šedesátileté, sedmdesátileté – říkají: »Kdybyste věděl, jak my vás milovaly!«“

Vaší sestřenicí je herečka Jaroslava Adamová. Nerada mluví s novináři…
„Vyrůstali jsme spolu v Hlubočepích a dodnes se máme moc rádi. Proč nemluví s novináři? Stále ji cpali do toho, aby se její vztah s Janem Werichem proměnil v erotiku. Přitom oni byli opravdu jen přátelé. Werich mě jednou potkal na Kozím náměstí a povídá: »Hele, Adam, řekni tý tvý Jarušce, ať ke mně přijde na Kampu! Už u mě dlouho nebyla. Víš, totiž, Adam, já ji mám hrozně rád…«“

Jak vznikla písnička Příliš mlád? Tou jste tehdy okouzlil i mě!
„To bylo v roce 1955 před Vánocemi – volal mi můj dvorní textař Bohuslav Nádvorník: »Z OSA (Ochranný svaz autorský – pozn. red.) mi neposlali ani korunu, nemám na dárek, ale vem si tužku a papír, napsal jsem ti veliký hit.« A diktoval: »Už v mládí míval jsem tě rád, tvá krása nedala mi spát… Tak, a tohle je můj vánoční dárek tobě, Adame!« Ta písnička pak kouzlila celou republiku.“
Rozhovor potom na chvíli přerušila SMS na Adamově mobilu, že jsou s Yvettou Simonovou zváni na turné pro krajany do Švédska…


A jak vznikl další váš hit, Pampelišky?
„Seděli jsme v březnu 1961 s Bohuslavem Nádvorníkem v 1. poschodí kavárny na Václaváku, co je tam dnes knihkupectví, a pili vodku. A Nádvorník říká: »Hele, pojď udělat písničku pro trampy!« Vzal jsem ubrousek od kafe a za pět minut jsem napsal melodii. Sláva ji hned otextoval, dal jí název Ztracené hvězdy, a pak jsme pili dál vodku… Pak jsem slyšel jednou v rádiu písničku Pampelišky. Tohle není možné, to je přece naše písnička! Natočila ji skupina Červánek, prý si mysleli, že jde o anonymního autora. Na Ochranném svazu autorském pak následovalo dlouhé hledání v archivu. Nakonec zjistili, že Pampelišky jsou opravdu naše Ztracené hvězdy.“

Jeho největší šlágry

● Kristýnka (nazpíval ji i Waldemar Matuška)
● Tina Marie (v SSSR se jí prodalo milion desek)
● Cestář
● Pampelišky
● Šedý vlas
● Sulika
● Páni kluci
● Granada
● Můj strýček
● Nebeští jezdci
● Příběh naší lásky (duet s Yvettou Simonovou)

Autor: JANA HAVLICOVÁ
Foto Aha – Petr Novák, Dalibor Puchta, archiv Richarda Adama