Natascha Kampusch: O osmiletém vězení ve sklepě, útěku i mrtvém únosci: Chtěla jsem ho zabít sekyrou!

Natascha poprvé po svém útěku z vězení vystoupila před veřejnost, když poskytla rozhovor rakouské televizi ORF (zkrácené interview vysílala včera ČT2). Oproti původním předpokladům nebyla Natascha za plentou, ale přímo ve studiu – celý svět tak mohl poprvé spatřit její tvář. Když se potřebovala soustředit, přivírala oči, jinak seděla klidně... Kromě toho poskytla Natascha rozhovory i několika novinám. Ze všech interview jsme vybrali její nejzajímavější odpovědi…

Natascho, jak se cítíte na svobodě?
„No, pokud neberu v potaz, že jsem se hned nachladila a dostala rýmu, žiju nyní docela normální život. Líbilo se mi, že jsem mohla jet metrem, usmívat se na lidi, ale nikdo mě nepoznal. Byla jsem také nakupovat a pak jsem si dala v jedné cukrárně zmrzlinový pohár.“

Co cítíte, když myslíte na uplynulých osm let?
„Znovu a znovu jsem přemýšlela, proč se to stalo zrovna mně. Stále jsem myslela na to, že jsem se přece nenarodila proto, abych strávila život zavřená a na dně.“

Nesměla jste své vězení opustit?
„Ale ano, každý den jsem byla s ním, něco jsem mu pomáhala, ale hned po práci mě zase zavřel do sklepa. A když byl pryč, třeba o víkendu, byla jsem tam zamčená celé dny.“

A byla jste často celý víkend zavřená v tom těsném prostoru?
„Ano, ale časem si na to prostě zvyknete. V celém domě panovalo děsivé ticho. Stala se ze mě samotářka. Měla jsem na výběr – buď zůstat sama, anebo být v jeho společnosti. Ani jedna alternativa nebyla příliš lákavá. Často jsem snila o tom, že mít sekyru, useknu mu hlavu! Měla jsem i připravenou větev. Ale nenuťte mě mluvit o panu Priklopilovi. On se už nemůže bránit a o mrtvých jen dobře. A myslím si, že by to nebylo pěkné vůči jeho matce.“

Váš útěk jste plánovala, nebo byl spontánní?
„Už ve dvanácti, dva roky po únosu, jsem začala snít o tom, že v patnácti nebo někdy, až na to budu dostatečně silná, že uteču. Ale nemohla jsem riskovat. On trpěl silnou paranoiou, byl velmi podezřívavý. Kdyby se to nepovedlo napoprvé, znamenalo by to, že už se z té díry nikdy nedostanu. Musela jsem v něm vzbudit důvěru. Jednou jsem se pokusila ve Vídni vyskočit z auta, ale on mě pevně držel. Pak jel tak, že jsem v autě lítala od stěny ke stěně. Frustrovalo mě, když jsem se dozvěděla, že lidé už hledají mou mrtvolu. Byla jsem zoufalá, měla jsem pocit, že už mě všichni odepsali.“

A váš vlastní útěk? Měla jste ho naplánovaný?
„Ne, to bylo okamžité rozhodnutí. On odešel telefonovat, já vyletěla k zadním vrátkům a… málem jsem omdlela, teprve tehdy jsem viděla, jak moc jsem slabá. Zpanikařila jsem, běžela jsem zahrádkářskou kolonií a oslovovala lidi, ale všichni jen krčili rameny. Skákala jsem přes ploty – v panice, jako v nějakém akčním filmu. Supěla jsem. Nakonec jsem viděla otevřené okno. Ženě v okně jsem řekla, že má volat policii.“

Vyhrožoval vám někdy únosce?
„Ano, ale já se nebála. Smrt by pro mě znamenala vysvobození. Stále opakoval, že by nejdříve zabil sousedy, kdybych je poprosila o pomoc, pak mě a nakonec sebe.“

Což také po vašem útěku udělal. Skočil pod vlak...
„Ano, ale tak neudělal vraha jen z pana H., který ho odvezl na nádraží, ale i ze strojvedoucího lokomotivy. Hned jak jsem utekla, jsem věděla, že se zabije. Škoda, že to udělal. Mohl mně a policii toho ještě spoustu říct.“

Máte ještě strach?
„Možná se někdy vrátí...“

Koho jste v uplynulých letech nejvíce postrádala?
„Svou kočku a své prarodiče. Stále jsem ale cítila, že moji milovanou kočičku i je zase jednou uvidím.“

Jaký je váš vztah k rodičům?
„Miluji je. Někdo si myslel, že jsme se pohádali. Vůbec ne... (pak se odmlčela) Ptali jste se mě předtím na mé plány do budoucna. Chci získat vzdělání. Maturitu a možná zkusím i vysokou školu. Dokážu si představit psychologii, žurnalistiku, práva... Nebo bych mohla být herečkou. Vlastně mě zajímá všechno.“

A co budete dělat v nejbližší budoucnosti?
„Řekla jsem své matce, že musíme jet spolu na okružní jízdu. Sice nevím kam, ale těším se. Řekla jsem jí, že bych také chtěla jet vlakem do Berlína – jen tak. Nebo bych ráda navštívila Londýn nebo New York.“

Co ještě je pro vás osobně důležité?
„Mám v plánu dva projekty. Jeden se týká žen v Mexiku, které byly uneseny z práce, brutálně týrány a znásilňovány. A ten druhý – ráda bych pomohla hladovějícím v Africe, protože z vlastní zkušenosti vím, co je to mít hlad.“

8.9.2006

Unesená Natascha: Pravda o životě ve sklepě hrůzy!
Unesená Natascha: Čeká dítě se svým trýznitelem?!
Unesená Natasha: Strach z vlastních rodičů!
Šokující příběh dívky, kterou šílenec 8 let věznil!
Osm let ji držel únosce! A teď je konečně volná