Otevřená zpověď Venduly Svobodové: Další dítě jsem už vzdala!

Dva muži, jedno místo – Karel Svoboda, Patrik Auš a hotel Praha v Krkonoších. Přesně tyhle myšlenky se honily hlavou Vendule Svobodové (37) den před Silvestrem, kdy deníku Aha! poskytla velký rozhovor. Prezidentka nadačního fondu Kapka naděje a vdova po skladateli Karlu Svobodovi se nebála mluvit o alkoholu, o jednom i druhém manželovi, o problémech s početím i o tom, jaká vlastně ve skutečnosti je.

Jste jedna z nejbohatších žen v Česku, ale sama jste určitě taky někdy měla hodně hluboko do kapsy?

„Měla. Když zemřel Karel. Všechny peníze zůstaly v domě, i moje, a já jsem se k nim už nikdy nedostala. Okamžitě to spadlo do dědictví a já jsem musela čekat, až se to vyřídí. Stejně už nikdy nikomu nedokážu, že tam byly mé peníze.“

Toužíte po luxusu?

„Co to je luxus? Dobré auto mám proto, kdybych nabourala, abych nezabila své dítě. Když si to můžu dovolit, tak proč ne. Samozřejmě na ty moje podmínky bych mohla mít cokoli, ale já nemusím chodit nakupovat do Pařížské ulice. Normálně nakupuji v obchodech jako všechny obyčejné ženy.“

Jaká je nejdražší věc ve vašem šatníku?

„Kožich, ten mi koupil Karel, když se narodila dcera. A jeden jsem si před několika lety koupila sama, když jsem po mateřské začala zase vydělávat. Ale cenu neřeknu.“

Bydlela jste různě po světě. Je pro vás Česko místo k životu?

„V Česku je moje práce, pomoc nemocným dětem. Neexistuje žádné jiné rozhodnutí, v tuhle chvíli. Třeba až budeme starší, přestěhujeme se jinam. Ale nemáme dům v cizině.“

Vyděláváte hodně?

„Nemám žádný plat. Nic v nadaci nepobírám. Vždyť to by bylo hrozné, kdybych si vzala peníze. A vím, že tomu polovina lidí nebude věřit, protože mají pocit, že si za všechno beru prachy. Nic nehradím z nadace, benzin, kafe, prostě nic.“

Kdo je bohatší, vy, nebo Patrik?

„Duchem? Já jsem starší duchem. Neuvažovala jsem o tom. Ani nevím, jak to máme s penězi. My jsme dvě letadla a neřešíme to. Nějak to vždycky stlučeme dohromady. Někdy platím já, někdy on. Já mu vždycky pomůžu, jsem jeho žena. Tak by to mělo být. Patrik dal loni peníze na Kapku a já mu pomůžu teď.“

Máte předmanželskou smlouvu?

„Ne, já mu věřím. Tenkrát, když jsem ji dostala poprvé, probrečela jsem celou svatební noc. To už fakt nechci nikdy zažít.“

Třeba se stane zázrak

Co vás v tuto chvíli nejvíc trápí? Je to dítě a problémy kolem otěhotnění?

„Asi ano. Já už se tím ale nemůžu pořád zaobírat, protože psychika hraje tak velkou roli, že si to ani nedokážete představit. Na Jakuba jsem čekala pět let, bylo to úplně stejné jako teď. Hrozné martyrium. Teď jsem to v sobě sama trochu vzdala. Nechávám to zase na přírodě, třeba to vyjde a stane se zázrak.“

Věříte na zázraky?

„Ale mně se krom narození dětí žádný nestal. Jenže na druhou stranu, co je to vlastně zázrak – třeba to, že se ráno probudím a jsem zdravá.“

Jste věřící?

„Nejsem, jsem sice židovka, ale ne ortodoxní. V co mám věřit? V Boha, v posmrtný život? Vždy, když jsem byla na prahu života a volala jsem Pána Boha, vždycky se na mě vykašlal. Všechno bylo jinak... Ale věřím na osud. Ty špatné věci ze mě nakonec udělaly lepšího člověka.“

Máte pocit, že jste lepší než před deseti lety?

„Určitě.“

Před deseti lety jste měla úplně jiného muže, dokázala byste je srovnat?

„To tak úplně nejde. Bylo by to nefér vůči Karlovi i vůči Patrikovi, nicméně mají spoustu podobných povahových rysů. Ženská vždy sahá do stejného pytle. Oba byli a jsou velmi hodní. Tady ve Špindlu jsem byla naposledy před deseti lety s Karlem, teď jsem přijela s Patrikem. Pozval nás kamarád Tomáš Pražák, který vlastní jeden z hotelů. My jsme vedle něho s Karlem bydleli ve Francii, asi před deseti lety. Ale střídali jsme to s Českem. V roce 2000 jsem tady slavila s Karlem Silvestra, on hrál na piáno a všechny bavil až do rána. Ještě se s někým vsadil, že pojede na skútru a málem umrzl. On totiž neměl orientační smysl. No a teď jsem tady znova a můj muž baví celý bar až do rána. Jsou si tak podobní...“

Chtělo se vám sem po deseti letech?

„Dala jsem si velký odstup a hodně přemýšlela, jestli sem mám jet s Patrikem. Tady to mám spojené se vzpomínkami na Karla. Ale nakonec to dopadlo dobře a je nám s Patrikem příjemně.“

Lidí se trochu bojím

Na lidi působíte ostře, nepřístupně, přísně. Jste opravdu tak samostatná, že nepotřebujete oporu?

„I já už jsem to slyšela z různých stran, ale tak to není. Asi to je nějaká maska, se kterou jsem se ale už narodila. Já jsem komunikativní a kontaktní typ člověka. Už jsem ale dostala od života tolik vyprášeno, že se bojím. Nechci k sobě jen tak někoho pouštět. Ikskrát mi to nevyšlo... Lidé pak nehodnotí člověka podle toho, jak pracuje, ale hodnotí ho podle absurdních, nesmyslných věcí. Proto si dávám hodně pozor na to, abych neodepsala člověka hned po prvním dojmu.“

Ale asi jste konečně našla člověka, kterému jste se celá odevzdala – je to manžel Patrik Auš?

„Byla bych ráda, kdyby to byl muž mého života. Nevím, čím mě uhranul. Patrik má něco v sobě, je okouzlující a sympatický. Lidé často říkají: Ten manžel té paní Svobodové, to je tak sympatický a hodný člověk. A já jsem asi co?“ (smích)

S druhý osudovým mužem Patrikem Aušem, kterého si v září vzala.

Jste tři měsíce vdaná, změnilo se něco ve vašem životě?

„Myslím, že nic. My jsme byli úplná rodina i před svatbou. Je to hezký akt, přijmout jméno svého muže. Vnímám to velice pozitivně, říkám tomu pozitivní spirála emocí.“

Jsou chvíle, kdy Vendula Svobodová strádá?

„Tak určitě, to má každý člověk. Já mám někdy pocit nedocenění, ale to je snad úplně normální, navíc u ženy.“

Jak může mít žena, která je prezidentkou nadačního fondu, je úspěšná a veřejností velmi sledovaná, pocit nedocenění?

„No... To není o tom, jak mě vykresluje mediální svět, to pravé docenění potřebuji od lidí. Samozřejmě že mám satisfakci v tom, že lékaři a nemocnice, pro které pracujeme, se k nám chovají hezky. Ale fakt je, že mnohdy někdo něco opomene, a pak mě to mrzí. Doceněná bych totiž chtěla být i v rodině jako žena, ale to samozřejmě musí obstarat to nejbližší okolí. Někdy se na to v tom běžném denním shonu zapomíná. Na to jsem obzvlášť citlivá. Po té mediální masáži, která proběhla, jsem mnohdy cítila, že všechno dělám zbytečně. Ale pak se ráno vzbudím a říkám si, že jsem pomohla spoustě dětí, a vlastně to až tak zbytečné není.“

Dokážete vyčíslit, kolik dětí jste zachránila za celou tu dobu, co máte nadaci?

„To asi nedokážu. Vím, že do nemocnic šlo něco přes sto deset milionů korun. Umím to vyčíslit finančně. Není to jen o dětech, ale platíme i platy zdravotníkům, kupujeme přístroje...“

Chci pracovat v Africe

Na společenském žebříčku jste hodně vysoko, jste úspěšná, bohatá žena, máte ještě vůbec nějaké další cíle a sny?

„Mám cíle soukromé i pracovní. V soukromí chci strašně moc rozšířit rodinu a ty pracovní... Kdyby se nadaci dobře vedlo, ráda bych Kapku naděje rozšířila pro pomoc starým lidem.

Proč zrovna starým lidem?

„Táta umřel na Alzheimera, a já vidím, že ani další starší lidé to nemají v životě lehké.“

Co jiného byste mohla dělat, kdybyste neměla nadaci?

„Měla jsem produkční agenturu, a to mě hodně baví. Teď máme 20. února na ČT koncert Strom naděje a splněných přání a v podstatě si to budu celé produkovat sama. Tedy bude mi pomáhat kolega Petr Dodal. Pak taky přemýšlím o tom, že bych někdy v budoucnu ráda odjela do Afriky a normálně pracovala rukama v nemocnici. Chci dělat tu obyčejnou nahou charitu vlastníma rukama.“

To byste vzala Kubíka a Patrika do nejhorších oblastí v Africe?

„To samozřejmě ne, vynechala bych z toho dítě. Jela bych jen na kratší čas, já bez něj dlouho nevydržím.“

Jak s ním řešíte otázku Karla, jeho pravého otce?

„Je na to příliš malý, byli jsme u dětského psychologa. Nemůžu to nechat náhodě. Musí se s tím začít asi tak za rok opatrně pracovat. Patrik je prostě pro něj táta. On vůbec nepochopil, proč byla ta svatba. Myslel si, že když on je na světě, my už dávno musíme mít takové věci za sebou. Děti prostě vznikají po svatbě. On si myslel, že jsme se zbláznili.“

S prvním manželem Karlem Svobodou.

Má Jakub všechno, na co si vzpomene?

„Vzhledem k potřebám dítěte má všechno, nicméně se ho snažím nerozmazlovat.“

Jak dokáže čtyřleté dítě vstřebávat medializaci kolem vás?

„On vůbec neví, co to znamená. On se kouká na televizi a myslí si, že si toho člověka může vzít z televize domů. On to má odmalička, pro něj je to normální. Když vidí svou fotku v časopise, má za to, že je to normální, že tam jsou všechny děti od něj ze školky.“

Sama doma nepiju

Jste vdaná, přesto, koukáte někdy po chlapech?

„Zrovna dneska jsme se koukali do novin, já tam viděla Dalíka a říkám si, kde byl? Patrik mě teda upozornil, že celou dobu seděl na akci vedle mě. Z toho vidíte, jak moc věnuji pozornost jiným mužům. Ale to víte, že mi dělá dobře, když mi chlapi lichotí, flirtují se mnou. To snad každé ženě.“

Co vy a ženy?

„Jak to myslíte?“

Už se několikrát propíraly vztahy vás a žen, vás a mužů...

„To jsou každého osobní věci. To souviselo s mým prvním vztahem. Řečeno a napsáno bylo mnohé... To je věc, která zůstane mezi člověkem, který už je dneska mrtvý, a mnou.“

Jaký máte vztah k alkoholu?

„Obšťastný a občasný. Člověk pokavaď není absolutní abstinent, by měl podle své míry popít s přáteli. Já vím, že opilá žena ležící na zemi není nic moc pohled. Teď už dokonce vím, i kdy mám dost.“

Vy jste někdy v minulosti propadla alkoholu?

„Ano, když mi umřela dcera. Měla jsem dva měsíce jenom o chlastu. Snažila jsem se to přepít. Díkybohu jsem brzy zjistila, že to je ještě horší. U Karla jsem tuhletu věc neopakovala. Ale i teď se dokážu pobavit s alkoholem, vždy se opíjím jen do nějaké míry. Nejsem člověk, který si sám doma otevře láhev.“

Pláčete?

„Jo, hodně. Teď dokonce pláču ještě víc než dřív. Byla jsem naučená z rodiny, že musím všechno zvládnout s grácií. Že musím opanovat své city. Já jsem musela zvládat hodně složitých situací, a to nešlo s pláčem. Ale někdy člověk musí dát průchod těm emocím, vždyť to je zdravé.

Jak vznikal tento rozhovor:

V lobby hotelu Praha v Krkonoších, kde Vendula Svobodová trávila dovolenou, byl její zvonivý smích slyšet až ven. A neustal, ani když byl zapnutý diktafon. Přestože jsme se nejdříve domluvily na dvaceti minutách, strávily jsme spolu nakonec skoro hodinu a Vendula neměla problém hovořit absolutně o čemkoli. Když mluvila o svém zesnulém manželu Karlu Svobodovi, bylo vidět, že už je dávno s tragickou událostí vyrovnaná. Ve chvíli, kdy přišel na řadu současný manžel Patrik Auš, celá jen zářila. A stejně pyšně hovořila i o svém synovi, který ji v průběhu hovoru několikrát vyrušil.