Originální test Nedělního Aha!

Ano, mluvíme o životech těch, kteří se narodili slepí, nebo o zrak přišli. Jak se bez očí pohybovat v divokém a moderním městě? Jak najít cestu domů a nevběhnout přímo pod auto? Nedělní Aha! si řeklo, že nejlepším způsobem, jak to zjistit, je vše si vyzkoušet na vlastní kůži. Náš redaktor si proto zakryl oči černým šátkem a do ulic, kde jezdí auta, autobusy i tramvaje, vyrazil vybaven bílou holí a vodícím psem…

1. Bílá hůl je nezbytností

Bílá hůl je pro zrakově postiženého člověka nutností i v případě, že má vodícího psa. A toho bohužel každý nedostane. Takový člověk je odkázán jedině na hůl, která slouží jako jeho prodloužená ruka. Ing. Nerglová z firmy HE+PA, která se výcvikem vodících psů zabývá již 14 let, a která nám s naším experimentem pomáhala, říká: „Důležité je si vyhledat holí všechny body, nebo vodící linie, které mohou sloužit k orientaci, například stěny, obrubníky, schody či dveře.“

Přestože při chůzi kontrolujete okolí pečlivě holí, pocit, že můžete každou chvíli někam spadnout, nebo do něčeho vrazit, je nesmírně silný.

2. Orientace podle proudění vzduchu

Zrakově postižený se při chůzi nemůže spoléhat jenom na bílou hůl. Zapojeny naplno jsou všechny fungující smysly. Nejvýznamnější je sluch. Důležitý je třeba zvuk poklepu hole. Podle toho poznáte, co za materiál je kolem vás. Jinak zní zeď, jinak blatník auta a jinak dveře do obchodu. Jindy pomůže proudění vzduchu.

Poměrně rychle zjistíte, že díky poklepání holí rozeznáte různé zvuky. Třeba asfaltový chodník zní jinak, než dlažební kostky.

3. Pes vám dodá jistotu

Ve chvíli, kdy do druhé ruky uchopíte speciální postroj s vodícím psem, získáte pocit mnohem většího bezpečí. Cítíte, že pohyb je mnohem plynulejší, musíte ovšem svému psovi naprosto důvěřovat. Důležitá je souhra člověka a zvířete. Pes musí vědět, že teď je to na něm, zároveň ale musí cítit, kdo je tady pánem. Tento soulad mezi vodícím psem a jeho zrakově postiženým pánem je nezbytný.

Vodící pes vám dodá jako zázrakem tolik potřebný pocit jistoty. Náhle víte, že v tom nejste sami a že se můžete na svého parťáka spolehnout.

4. Přes silnici bezpečně

Hodně náročnou disciplínou je pro vodícího psa přecházení silnice. Ne všechny přechody jsou vybaveny zvukovým znamením, takže rozhodnutí jestli jít, nebo ne, je hlavně na pánovi. V tuto chvíli je dokonalý výcvik psa opravdu na místě, jeho úkolem je převést pána co nejkratší cestou přes vozovku. Vzdálenost a rychlost blížícího se vozu ovšem pes odhadnout nedokáže.

Pes najde cestu, kudy silnici přejít a nepustí vás přímo pod kola vozu. Jenže neodhadne rychlost blížícího se auta, takže je přecházení silnice nebezpečně.

5. Pod tramvají neskončíte

Vodící pes má celou dobu všechny smysly nastraženy naplno. Při výcviku se psi učí několik tras, protože samozřejmě vědět, kudy chcete jít, nemohou. Je pro ně důležitá pravidelnost. Přechody, kterými zrakově postižený člověk chodí, tedy pes zná zpaměti. V podstatě je každý den trénuje. Vidící lidé by proto měli vědět, že pomoci by měli i slepci se psem.

Přestože při chůzi kontrolujete okolí pečlivě holí, pocit, že můžete každou chvíli někam spadnout, nebo do něčeho vrazit, je nesmírně silný.

6. Chrání i vaši hlavu

Různé vývěsní štíty, reklamní tabule, nebo třeba závory jsou velmi nebezpečné překážky. Pes není zcela přesně schopen odhadnout výšku takové překážky, ovšem do určité výšky si poradí. Třeba závoru obejde naprosto suverénně. S vývěsním štítem ve výšce hlavy už by ale mohl mít problémy. Nakonec je to pořád zvíře, nikoliv dokonalý robot.

S většinou překážek si pes poradí a závoru před parkovištěm naší redakce obešel poměrně s přehledem. Například výšku zavěšené reklamní cedule ale pes neodhadne.

7. Na schodech číhá nebezpečí

Jednou z nejnáročnějších disciplín je pro zrakově postiženého chůze po schodech. Musíte hodně zapojit svou hůl a pečlivě kontrolovat výšku schodů. Hlavně cesta dolů může být dost nebezpečná. Pes vás samozřejmě upozorní na začátek i konec schodiště, ovšem stačí třeba drobné poškození schodu, které pes samozřejmě není schopen odhalit, a neštěstí je na světě. Chodit po schodech a nemoct použít zrak je možná psychicky ještě náročnější, než přecházení silnice.

Zdolat schody poslepu je pořádné náročné, a to i s vodícím psem. Raději to nezkoušejte ani z legrace.

Seznamte se, já jsem vodící pes!

■ Speciální konstrukce vodítka pro vodícího psa je uzpůsobena tak, aby páníček cítil opravdu každý psův pohyb a dokázal se mu přizpůsobit. Zrakově postižený člověk musí naprosto přesně vědět, co zrovna jeho pomocník dělá.
■ Výběr budoucího vodícího psa je velmi důležitý. Už maličká štěňata je potřeba podrobit výběru. Nejdůležitější asi je, aby se štěně nebálo, zároveň se ale nesmí projevovat agresivně. Bohužel se ovšem na malém štěněti nepozná spousta budoucích problémů, hlavně s klouby. Ty by je později mohly vyřadit z tréninku. „Nejvhodnější a asi nejpoužívanější plemena jsou retrívři a ovčáci. U nás se cvičí hlavně labradoři. I kvůli tomu, že snadněji mění pána. Vodícího psa taková změna čeká minimálně třikrát za život,“ říká ing. Helena Nerglová.
■ Zajímavé je, že důležitá je i barva psa. Nejpoužívanější jsou žlutí labradoři, protože světlý pes je přijatelnější pro veřejnost. Tmavých psů se lidé bojí.
■ První fází při výcviku je tzv. předvýchova. Během ní je pes umístěn do rodiny dobrovolníků a učí se základní psí dovednosti. Musí vědět, že na záchod se chodí ven, musí si zvyknout na život v bytě, na rušné městské ulici, musí se naučit vycházet s lidmi a samozřejmě i základní povely jako sedni, lehni apod.
■ Když pes ukončí předvýchovu, vrací se k cvičiteli. Jeho další trénink trvá dlouhé měsíce. Ke konečnému majiteli, tedy zrakově postiženému člověku, se dostane nejdříve v roce a půl, spíše ve dvou letech. Trénink ovšem pokračuje i nadále. „Strašně moc záleží na tom, aby si pes a jeho nový majitel sedli povahově. Někomu staršímu, kdo má rád klid a pohodu, nebudu svěřovat psa, který rád chodí rychle a rád komunikuje se svým okolím,“ říká ing. Nerglová.
■ Povelů, které se zvíře předtím, než je odevzdáno zrakově postiženému, musí naučit, je přibližně 30, dále pak několik dalších speciálních příkazů ušitých na míru novému majiteli. Poslední měsíc výcviku dokonce cvičitel chodí po městě se psem naslepo, aby zvíře definitivně pochopilo, že teď už je to opravdu hlavně na něm.
■ Pes je dle zákona tzv. kompenzační pomůcka a na jeho výchovu přispívá stát až do výšky 210 000 korun. Může se to zdát jako neuvěřitelná suma, ovšem uvědomíme-li si, že trénink trvá až 2 roky, je potřeba pokrýt výdaje na pořízení štěněte, krmení, očkování, plat cvičitele a další poplatky, zjistíme, že ačkoliv tenhle pejsek stojí tolik, co auto, cena odpovídá náročnosti jeho výcviku. Navíc, jak říká nevidomá slečna Romana, která nám s naším experimentem také pomáhala: „Vidící lidé si nedokážou představit, jakou svobodu a nezávislost mi vodící pes nabízí. Navíc je to můj přítel a zároveň i komunikační most mezi mnou a společností.“

Autor: Martin KIML
Foto Aha! – Martin Přibyl