Rangers–Plavci téměř 50 let na scéně: Auťáky si kupovali v Tuzexu!
11 fotografií
Prodávali miliony desek, byli hvězdami první kategorie, ženy po nich šílely, koncertovali v Argentině, Brazílii, na Kubě, v Austrálii, Americe či Jižní Africe… Svět jim ležel u nohou. To jsou Rangers, nebo chcete-li Plavci. Z nejslavnější sestavy zůstali naživu už jen tři členové. Jeden z nich kytarista a banjista Mirek Řihošek (67) káru táhne dál a díky němu Rangers – Plavci vystupují dodnes.
Povězte Mirku, jaký název se u lidí za ta léta uchytil lépe. Rangers nebo Plavci?
„Rangers jsme byli asi šest let, když přišla válka ve Vietnamu a v Rudém právu vyšel článek, proč kapela šesti sympatických mladých hochů, kteří hrají tak hezké písničky se jmenuje stejně jako američtí zabijáci. Byli jsme nuceni se okamžitě přejmenovat. Nakonec jsme si dali název podle jedné písně, kterou jsme hráli – Plavci. A ten nám vydržel více než dvacet let. Přestože jsme se hned po revoluci vrátili k původnímu názvu, většina lidí a to především na Slovensku nás stejně zná spíše jako Plavce.“
Jak jste prožívali největší slávu?
„Vznikli jsme jako študácká parta s cílem pobavit spolužáky. Ale je fakt, že to pak šlo docela rychle. Začalo se o nás mluvit, vystoupení raketově přibývala. Až nás to samotné překvapilo. Kromě Tondy Hájka jsme ale všichni vysokou dodělali a stali se z nás inženýři. Takže nás ta sláva, jak se říká, nesemlela.“
Rockové skupiny, které jsou na vrcholu, pořádají po koncertech divoké večírky, bouřlivé párty. A řídí se heslem: sex, drogy, rokenrol. Jak to bylo u vás?
„I my jsme dokázali pěkně »zapařit«. (smích) Myslím, že žánr, který hudební kapely hrají, na to nemá žádný vliv. Žijete v noci, ráno vyspáváte… Mejdanů bylo hodně.“
Jak to nesly vaše rodiny?
„Je pravda, že jsme doma skoro nebyli. Ale na počátku naší kariéry byl ženatý snad jen Tonda Hájek. Ostatní jsme se ženili až v průběhu let. A manželky to tak nějak snášely. Vlastně musely… Co jim zbývalo? Říká se, že když se dva nevidí delší dobu, vztah je o to vzácnější. Ne vždycky to ale u nás platilo. Někomu manželství vydrželo, někomu ne.“
Žili jste si nad poměry?
„Trochu ano. Příjmy jsme měli asi vyšší než většina ostatních. Auta z tuzexu, Tonda Hájek s Milanem Dufkem si pořídili chalupy.“
Koncertovali jste v Argentině, Brazílii, Kubě, Austrálii, Americe. Vybaví se vám nějaký zážitek?
„Tak třeba Brazílie. Tam se nám tak líbilo, že jsme se tam vydali znovu, tentokrát i se ženami a kamarády. Sami si také naplánovali trasu. Jednou jsme spali v takovém zvláštním, ekologickém hotelu v Amazonii, který byl přímo v přírodě. Bylo to na přítoku Rio Negro. O teplé vodě jsme si mohli nechat zdát. Místo oken byl plot, ze kterého na nás koukaly opice. Ty občas vlétly i do restaurace, kterou vzaly útokem a snědly, na co přišly. Nějaké paní z Holandska jedna z nich vytrhla z ruky pomeranč, ta žena se ho ale za žádnou cenu nechtěla vzdát, tak se s tou opicí pustila do boje. Válely se po zemi. Byl to boj na život a na smrt. Jak se říká, že jsou Holanďané skoupí na korunu, tak jsem to zažil na vlastní kůži.“ (smích)
„Rozený konferenciér to nebyl, protože šišlal, ale byl strašně vtipnej… Přestože byl asi o deset let starší než my, ten věkový rozdíl nebyl absolutně znát. Jednu dobu jsme se bavili tím, že tomu, kdo přišel pozdě k autobusu, jsme vysypali kufr, říkali jsme tomu »betlém«. Jednou nepřišel včas Petr, tak jsme mu tam udělali hromádku. Zareagoval tak, že si sedl na bobek a ty své rozházené věci bez mrknutí oka začal prodávat kolemjdoucím. Tím nás samozřejmě totálně převezl. Čekali jsme, že se naštve…“
Další byl například Jiří Wimmer. O něm se tradují historky, že bez alkoholu neudělal ránu. Holdoval mu už během působení u vás?
„V té době ještě tak nepil. Jirka byl ale neřízená střela, bohém, prostě číslo. S Janem Valou nás jednou společně doprovázeli na Kubě. Oba se průvodní slovo naučili ve španělštině. Ačkoliv nevěděli, co říkají. No bylo to zajímavé.“
„Byla to pro nás všechny strašná rána. Prožívali jsme to s ním hodně, jezdili za ním na chalupu. Když Tonda zjistil, že má problémy s tlustým střevem, následovala okamžitá operace. Pak se zdálo, že je vše na dobré cestě. Rekonvalescence pokračovala zdárně, Tonda s námi dokonce zase začal hrát. Bohužel ta radost ale netrvala dlouho. Zhruba po roce od té operace se jeho stav zhoršil. Jeho manželka je lékařka, takže dělala všechno možné. Vymýšlela kúry, co má a nemá jíst, zkoušeli se různí léčitelé. Bohužel všechno bylo marné.“
Byl optimista? Věřil, že se vyléčí?
„Ze začátku určitě. Všichni jsme věřili, že se z toho dostane. Bohužel, zemřel při sametové revoluci. Ještě ji zažil, ale to měl už jiné starosti…“
11 fotografií
