Tajemství komedie "Šest medvědů s Cibulkou": Každé ráno nová láhev vína. Pro koho?
Poněkud opomíjená a polozapomenutá komedie plná převleků, klauniád a bláznivých zápletek slaví úctyhodných čtyřicet let a přesto ani v nejmenším nezestárla. Šest medvědů s Cibulkou (1972) režiséra Oldřicha Lipského (†62), jak už název napovídá, je filmem, kde se potkávají lidé se zvířaty a na téhle konfrontaci je postaven i neuvěřitelný vodopád gagů.
Každopádně jde o neobyčejnou podívanou pro malé i velké, dneska by se řeklo rodinnou komedii. Hrdinou je klaun Cibulka, kterého vyhodí z cirkusu a on si musí hledat práci jinde. Do »civilizace« ho následují medvědi a cvičený šimpanz a všechno se pořádně zamotá. „Od začátku do konce natáčení bylo veselo. A bylo to i hodně náročné! Spolupráce se zvířaty a s dětmi, to je největší peklo pro filmaře, co může být,“ usmívá se po letech hlavní hrdina Lubomír Lipský (89).
Bratrská spolupráce skvělého komediálního herce a režiséra se smyslem pro bláznivé nápady přinesla pak hned několik skvělých filmů (např. Čtyři vraždy stačí drahoušku, Zabil jsem Einsteina, pánové nebo Ať žijí duchové). „Brácha to zvádal bravurně. Mít v ateliéru medvědy, čuníky, opice a ještě k tomu děti, klobouk dolů. Tohle všechno uměl ukočírovat.“
Proč medvědi řádili v kabinetu
Na place bylo i pořádně horko. Jednou medvěd málem skalpoval svého ošetřovatele, pak zase povalil a k smrti vyděsil herečku Darju Hajskou, která hrála uklízečku. „Zajímavá byla reakce medvědů, když se poprvé dostali do přírodopisného kabinetu. Byly tam vycpaní rys, veverka, čáp a já nevím, co všechno. A ti medvědi dostali takový amok, když se k vycpaninám dostali, že lítalo peří, piliny, huňáči demolovali kabinet, že z něj málem nic nezbylo,“ vybavil si Lubomír Lipský dramatické okamžiky filmování. Když se k tomu přidali opičáci, škola na pražských Vinohradech v Lužické ulici málem spadla.
Medvědy pak prý museli nechat na kabinet zvyknout. A postavili ho pak raději v ateliéru. První den donesli glóbus a mapy, pak dalekohled, následně přidávali vycpaná zvířata a pátý den se mohlo točit. „To víte, že se nám natáčení protahovalo. Stejně tak s opičkou. Málokdo ví, že byly vlastně tři!“ Jedna rozbíjela vejce, druhá bubnovala a třetí jedla příborem. Každá uměla něco, ovšem každá byla i jiná, což přinášelo komplikace. Měly jinou barvou tváře a srst okolo obličeje. Maskér je musel pokaždé namaskovat, aby si byly podobné. „Jenomže ty opice mu pokaždé líčidlo slízaly, protože jim náramně chutnalo. Takže to bylo další zdržení. Chtěly se líčit několikrát denně,“ upamatoval se klaun Cibulka.
Trable s chodbou
Zásadní pro film byly i scény na chodbě, kde hlavní hrdinové kloužou, padají, cvičí, ťapou ve sněhovém marastu. Když měli například sjet po zadku pánové Libíček, Sovák, Kopecký a Filipovský do ředitelny, jevilo se to jako neřešitelný problém. „Tahali je lanem, navoskovali to, namydlili, ale nejelo to,“ krčil čelo Lipský. Kameraman Novotný pak ale přišel na jednoduchou věc. „Postavil chodbu šikmo, na plechu, kameru dal taky šikmo a oni sjeli svou vahou jako po skluzavce. Prostě postavil novou chodbu a záběr se povedl hned.“
Na tenhle okamžik má své vzpomínky i Zdeněk Srstka. Ve filmu si zahrál ošetřovatele v cirkuse, ovšem už tehdy patřil i k vyhledávaným kaskadérům. „Volal mi jednou takhle v pátek odpoledne režisér Lipský, co jako dělám. Povídám, že sedím na zahradě a kouřím doutník a učím se svoji roli. Zavelel, že potřebuje něco nazkoušet, ať jedu na Barrandov,“ líčí i po letech přesně. Srstka pak jezdil po šikmé chodbě, aby pak Sovák a spol. sfoukli záběr napoprvé. Ale moc to stejně nešlo. Tak podlahu navoskovali. „No a to jsem si dal. Mázli to, já tam vylezl a to bylo jak Jánošík na hrachu. Najednou žuch, jel jsem po plechách, rozmlátil futra a přistál u cirkulárek v dílně, která byla za ateliérem.“ Uznejte, goteskní už bylo samotné natáčení.
Vzpomínka na paní Rosůlkovou
A Zdeněk Srstka přidal ještě jednu historiku. Náramně si vždy rozuměl s Marií Rosůlkovou a obdivoval ji. „Ráno přijela do maskérny a povídá – děvčata, tady máte peníze a skočte pro lahvičku červeného a pro šunčičku. To bylo pohlazení po duši. Tak se tehdy točily filmy a je to na nich znát.“
Věděli jste, že…
… původní námět byl od spisovatele Františka Kožíka, jenže to měl být sentimentální příběh stárnoucího klauna. Látky se ujal Miloš Macourek a udělal z toho crazy komedii.
… Oldřicha Lipského v zásadních okamžicích dublovali. Veletoče na hrazdě dělali gymnasté, se zvířaty hrál zase Karel Berousek, syn tehdejšího slavného principála Ferdinanda Berouska, který medvědy na natáčení zapůjčil. „V celé Evropě tehdy nebyli líp vycvičení medvědi,“ upozorňuje i po letech drezér Karel Berousek.
… medvědi mohli točit jen hodinu a půl, pak museli mít několik hodin pauzu. „Kdyby je přešponovali, dostanou infarkt a chcípnou, na to se muselo dávat bacha,“ vysvětlil Zdeněk Srstka, který má ke zvířatům odjakživa blízko.
… medvědi si skutečně ve filmu hráli. Berouskovi scény narafičili tak, aby je to bavilo. „Schovávali jsme jim jídlo po ateliéru, takže hráli přirozeně. Když jezdili z kopce na bicylklu, vypustili jsme jim kola, aby nás nesmetli, když jsme je chytali. A stejně jsme vždycky odlítli jak papír a váleli se po ulici,“ připomněl Karel Berousek.
… šimpanzi měli plenku, aby nepročůrali kostýmy, když se jim něco nelíbilo.
