Karel Vágner (70): Ruku mi chytla rámová pila! Všichni se na mě vykašlali | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

čtvrtek 28. března 2024

Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána

Karel Vágner (70): Ruku mi chytla rámová pila! Všichni se na mě vykašlali

Karel Vágner hudbu miluje, věnuje se jí celý život.
Karel Vágner hudbu miluje, věnuje se jí celý život. (Aha! – Martin Hykl)

Karel Vágner (70) je renesanční člověk. Hraje snad na všechny nástroje, je hudebním skladatelem i producentem. Také podniká. Jestli má ale na něco opravdu talent, je to, jak se vyhnout smrti. Ta kolem něj totiž celý život tak usilovně krouží, až z toho mrazí.

„Zahynuly mi dvě kapely,“ řekl smutně Vágner, který dokonce jako jeden z mála přežil těžkou nehodu v Mongolsku, když autobus spadl do údolí. V otevřeném rozhovoru dále prozradil, jak se osudově seznámil se svou ženou.

O PRÁCI

Vaše práce je pro vás zároveň i koníčkem. Je něco, co byste na svém zaměstnání změnil?

„Vůbec nic. Můj tatínek vždycky říkával jednu velkou pravdu, že Pán Bůh se vždycky pobaví, když si lidé plánují život. Já jsem kopal dorosteneckou ligu a skákal o tyči. Když jsem měl jít na vojnu, tak se rozhodovalo, u čeho zůstanu, jenže osud to chtěl jinak. Jsem vyučený nástrojař a ve fabrice mi chytla ruku rámová pila. Všichni se na mě vykašlali. Do nemocnice za mnou ani nikdo nepřišel. Byla to první a včasná rána přímo na solar. Tak jsem narukoval na vojnu. Dali mě do speciální roty, která byla velmi drasticky cvičená – na ochranu muničních skladů. Sice umím škrtit strunou a házet nožem (smích)… a tam si mě ale všiml fanda atletiky, kapitán Saugspír, a nechal mě převelet jinam, kde jsem mohl začít cvičit na kontrabas a udělal jsem zkoušky na konzervatoř.“

Kdo vás vedl k muzice?

„Hrál jsem tenkrát s amatérským dixielandem. Můj táta ale hrál na bicí a na kontrabas v amatérském symfoňáku. Odešel v necelých osmnácti letech na moře jako dobrodruh a vypukla první světová válka. Zůstal tam jako válečný námořník, a byl to dokonce přímý účastník vzpoury v boce Kotorské. Potom sloužil u čtvrtého leteckého pluku v Kbelích na letišti. Byl jeden z mála, který dostal přísně důvěrný rozkaz od brigádního generála Cyrila Langera. Stát čestnou stráž u katafalku prezidenta osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka.“

O RODIČÍCH

Musíte být na tatínka strašně pyšný.

„Můj táta byl hroznej frajer. Dnes je po něm pojmenovaná ulice ve Kbelích. Má tam i se svým kamarádem, mechanikem Matějem Tauferem, velkou pamětní desku. Myslím, že tak mají vypadat hrdinové.“

A co maminka?

„Maminka byla něžná bytost. Nádherně zpívala, dokonce v amatérské operetě, a byla i náčelnice Sokola. Byla ze živnostenské rodiny, a abychom mohli jít studovat, tak šla dělat dělnici do fabriky. Byla velmi obětavá.“

Jaký jste vy rodič?

„Moji rodiče si lámali hlavu, jak mi do začátku pomůžou. Já jsem tenkrát na vojně prodával s klukama houby do hospody a tím jsem jim ušetřil starosti s civilem po vojně. A když jsem začal hrát a vydělávat, chtěl jsem jim jejich obětavost oplatit a koupit jim zájezd k moři. Maminka totiž u moře nikdy nebyla, přestože měla za muže námořníka. A táta mi tenkrát řekl, že nejvíc jim to oplatím, když to, co oni investovali do mě – nejen peníze, ale hlavně lásku a podporu –, ať to samé dám svým dětem a tím jim to vrátím nejvíc. Takže se o to snažím.“

O DĚTECH

Jakým způsobem své děti podporujete?

„Já pro ně žiju! Jakubovi jako producent vyrábím všechny filmy a píšu mu do nich i muziku. Filmy prodáváme do celého světa a myslím, že se nám spoustu věcí povedlo. Jeho pořady Rybí bojovník, které vyprodukoval pro National Geographic, běží v televizích celého světa. Poslední seriál Rybí legendy vyrábíme pro ČT. Další díl této série teď právě natáčí se štábem České televize v Texasu a Mexiku. Pepíka si našel Karel Svoboda jako osmiletého zpívajícího kluka, zahrál si potom v mnoha muzikálech. V tom posledním, v Bídnících, zpívá Mariuse. Do toho studuje dvě vysoké školy. Jedna je dokonce soukromá, a tu si platí sám. Tereza studuje marketing na univerzitě. Byla i na stáži v USA, a když se vrátila, dostala jednu z hlavních rolí v Dětech ráje. Pepa i Tereza i v Bídnících dorostli do hlavních rolí. Oba tam totiž hráli jako děti a teď nám prostě trochu povyrostli. Tereza navíc dálkově studuje konzervatoř, skladbu a piano. Andulka zpívá nádherně, ale vůbec ji to nezajímá. Miluje klasický balet, studuje jej na konzervatoři a má cíl – Odettu z Labutího jezera. Jako hobby dělá moderní gymnastiku a stala se absolutní juniorskou mistryní republiky 2011. Malá čtrnáctiletá Bára studuje také balet a už získala první ostruhy v muzikálu Bílý dalmatin.“

Rodina je opravdu velmi umělecky založená. Jediný, kdo nezpívá, je Karel.

„On je zase lepší manažer než já. Je to odborník v mediální sféře. Také studoval v Americe. U všech dětí trvám na dokonalé angličtině. Na všechny jsem hrdý. Velký dík patří ale maminkám, ony jsou ty, co objížděly různé kroužky, hudebky a staraly se. Já jsem jim dal směr, ale jsem spíš na to rozmazlování.“

Za svou kariéru jste toho stihl udělat strašně moc, musel jste vydělat spousty peněz…

„Když investujete do svých dětí, chcete jim dát dobré vzdělání, poslat je do světa, tak nikdy nemůžete být z profese, kterou dělám, neúměrně bohatý člověk.“

Jste už dědeček. Jak se těšíte na dalšího vnoučka?

„Víte, pro mě je to další děcko do rodiny. Vůbec mě to nebere nějak zvlášť, protože já sám mám ještě malé děti. Dlouho jsem si dělal svoje vnuky sám, takže další vnouče od Karla ze mě pocitově dědka neudělá!“ (smích)

O JAKUBOVI

Povězte mi, jak se Jakub dostal k rybaření?

„Jeho životní škola byl romskej pytlák, se kterým donesl desetikilového kapra jako první rybu. Když se vypouštěly rybníky, tak chodil domů zabahněnej a přinesl třeba šedesát úhořů! Později chodil na hudební gymnázium, kde studoval kontrabas. Přešel na konzervatoř a ve třetím ročníku se mi na to vykašlal se slovy: »Táto, já jdu za hlasem svýho srdce.«“

To se vám ale určitě nelíbilo, že nedodělal školu…

„Když jsem mu ji chtěl natáhnout, tak mě zdolal větou: »Ty mě nemůžeš pochopit, když jsi nezažil svítání na Ebru.« A protože jsem je doopravdy nezažil, uvážil jsem,  že může mít eventuálně pravdu. A pak odjel do Austrálie, kde se naštěstí chytil. Jeho univerzita je totiž život s rybáři na moři.“

O OSUDOVÉ ŽENĚ

Ještě jsme nehovořili o vaší manželce. Jak jste ji našel?

„Když probíhala emigrace Řeků, tak se do Kbel přestěhovala starší paní se synem a ten si našel holku, měl s ní dítě. Když byli v práci, mladá paní miminko hlídala a povídala si s mým tátou. Vyprávěl jí námořnický historky. A já jsem po mnoha letech dirigoval kapelu v pořadu Videorama a tam tancovaly bývalé reprezentantky v moderní gymnastice. S jednou z nich jsem se skamarádil, odjel jsem s ní do Atén a tam byla taková devadesátiletá babička, která mi špatnou češtinou říkala, že zná jednoho Vágnera, námořníka – mého tátu. A ta dívka, se kterou jsem přijel do Atén, byla ta holčička v tom kočárku! Moje budoucí žena.“

Tomu se říká osud…

„Jo, to je osud. Nad tím se zastavuje rozum…“

Existuje nějaká vaše životní prohra?

„Řekl bych to jinak. Důležitá je pokora. Ve sportu jsem se naučil vyhrávat i prohrávat, proto jsem byl na prohry připraven. Nikdy nejsme jenom nahoře, musíme být i dole, abychom mohli být znovu lepší. Díky sportu mi ale zůstala jedna vlastnost. Všichni vědí, že se mnou nemusejí mít žádné smlouvy. Stačí si se mnou podat ruku a přes to vlak nejede.“

O EMIGRACI

Nechtěl jste někdy emigrovat?

„Měl jsem tu možnost. Chtěli mě po mém účinkování v americkém muzikálu Hair do kapely Jamese Lasta nebo Maxe Gregera v Západním Berlíně. Tenkrát jsem si říkal, že mě nepustí. Mezitím jsem potkal Josefa Vobrubu, který se vsadil s režisérem Vaštou, že vrátí Evě Pilarové Zlatého slavíka, takže jí dává dohromady kapelu, a nabídl mně místo baskytaristy. Já jsem mu kývl a podali jsme si ruku. Přišel jsem domů a měl jsem tam dopis, že můžu okamžitě odjet. To byla asi taková moje životní křižovatka. Ale měl jsem také jiný důvod, proč neodjet, a to byla moje nemocná maminka.“

O SMRTI

Stýská se vám po hraní?

„Po hraní ano, ale po tom cestování vůbec. My jsme odjezdili statisíce kilometrů na koncerty a zájezdy. Pamatuji si, kolikrát jsme jezdili v noci na zledovatělých silnicích. Tenkrát samozřejmě nebyly dálnice! A navíc na cestách zahynuly dvě kapely, ve kterých jsem hrál. V Mongolsku jsme spadli s autobusem do údolí, tam zahynuli téměř všichni. To se navíc stalo v první den okupace 21. srpna 1968. Ty nejhorší dny jsem proležel v nemocnici v Mongolsku. Vrátil jsem se až 19. září. Ta druhá zahynula v roce 1973, když jsem odešel od Pilarové. Kluci letěli z Kuby a letadlo se zřítilo na letišti v Ruzyni. Z celé kapely přežil jen jeden muzikant. Eva s nimi tenkrát neletěla, zůstávala na Kubě o týden déle.“

Nedokážu si to představit, když dostanete zprávu o smrti svých přátel…

„Bylo to děsný a pamatuji si to živě. Byli jsme po koncertě někde u Vilniusu a dali jsme si s kapelou na pokoji panáka becherovky. Najednou vrazil do dveří pianista Víťa Hádl úplně bílej, svezl se po dveřích a řekl: »Kluci jsou mrtví.« Tak jsme přišli o úžasné kamarády, na které nikdo z nás nezapomene do konce života.“

Jak vznikal rozhovor

Karel Vágner mě pozval k sobě domů, kde na mě okamžitě dýchla domácí pohoda. Po prohlídce domu mě posadil na zahradu, kam mi přinesl vlastnoručně uvařenou kávu. Karel rád říkává, že tenhle dům je pro něho vítězství, a já se vůbec nedivím. Po našem dvouhodinovém vyprávění, kdy jsem dostala i dárek – knihu, kde se dočtu vše o životě hudebního génia –, se mi vůbec nechtělo jít domů. S Karlem se vždy rádi vidíme a já doufám, že tomu bude tak i nadále.



Autor:  Kristýna Léblová

Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.