Roman Vojtek: »Čtyřicítku oslavím v retro stylu!«

Romane, v úvodu rozhovoru bych vám ráda popřála hodně zdraví k vašim brzkým kulatinám. Chystáte velkolepou oslavu? Nebo si jen připijete s rodinou? Máte vůbec rád oslavy?

„Já mám velice rád oslavy a vždycky si i rád najdu důvod k oslavě. A tentokrát budu slavit opravdu ve velkém stylu, popravdě nikdy jsem neměl tak velkou oslavu, jakou chystám. Zatím je pozvaných asi 120 lidí, a to jsou jen ti nejbližší – kamarádi, známí a kolegové. O hudbu se postarám já.“

Budete DJ, nebo sám zazpíváte?

„Vystoupím se svou »sranda« kapelou a zahrajeme hity ze 70. a 80. let. Celé jsme to pojali jako takový »retro večírek«, takže už se těším na kamarády, jaké slušivé oblečky zvolí, protože bez nich je vstup zakázán.“

Takže ve stylu Vyprávěj… Pojďme si chvíli zahrát na seriál… Vyprávějte, jaké to bylo, když jste slavil desáté narozeniny.

„Na ty si zrovna nepamatuji. Vždycky se mi vybaví jen ty narozeniny, ze kterých mám fotky. Teď je běžné všechno fotit, my jsme ale tenkrát foťák neměli, většinou nás fotil soused. Živě si ovšem vybavuju dárky, co jsem dostával. Většinou byly divný. Třeba skládačka děla, knížky, co mě nezajímaly, a nejhorší byly takzvané měkké dárky – tedy oblečení. Brr, měkkouše…“

Dalších deset let bylo v životě nás všech hlavně dobou prvních lásek.

„Kdepak, moje první láska přišla už dávno předtím – v mateřské školce. A muselo to být vážné, protože jsem se od ní nemohl odtrhnout ani při společném focení. Všichni se dívali na fotografa, jen já si dával pusu s nějakou holkou. Z jedné »školkovské« pusy s kamarádkou jsem měl dokonce takové mravenčení na ruce. Až pak jsem si všiml, že sedím v mraveništi. Ale na prvním stupni jsem se až po uši »zaláskoval« do starší holky.“

A opětovala vaši lásku?

„Já se zamiloval hlavně platonicky, ale kvůli té dotyčné jsem dokonce vstával o dvě hodiny dřív do školy. Čekal jsem pod jejím oknem, až rozhrne závěs a vstane. Když vykoukla z okna, tak jsem jí zamával a šel dál. Taková to byla láska!“

Je o vás známo, že jste hyperaktivní člověk. Jak jste vybíjel přemíru energie? Neskončilo to někdy průšvihem nebo nějakou klukovinou?

„Spíš to málokdy nekončilo průšvihem. Opravdu jsem byl už odmalička hyperaktivní. Dokonce mě vyloučili z mateřské školky, kde pracovala moje máma, což byla pěkná ostuda.“

Prosím vás, za co?

„Právě za jeden můj majstrštyk. Učitelka si nesla horkou kávu a já jsem držel kuličku z plastelíny a říkal si – jestli pak bych se trefil do toho kelímku. A trefil! Opařená soudružka učitelka ale nesdílela mé nadšení z povedeného hodu. Naštěstí mě rodiče dali ve škole na sportovní gymnastiku a tam jsem se od lumpáren vybil dostatečně.“

Jako teenager jste zažil zároveň i nejsmutnější období ve vašem životě – musel jste se vyrovnat se ztrátou rodičů. 

„Puberta pro mě byla vážně moc těžká. Když ve 13 letech sledujete, jak vám mámu odváží na chemoterapii a musíte za ní chodit do nemocnice, moc to nechápete, jen tušíte. Navíc rodiče nám tenkrát pořádně nevysvětlili, co se děje. Postupně jsme je se ségrou ztratili oba. Nejdřív mamku, která zemřela na rakovinu, potom tátu. Dnes už to je dlouho, takže ta velká bolest už je za mnou. Opravdu platí známé klišé, že všechno zlé, je pro něco dobré. Srovnáte si žebříček životních hodnot, uvědomíte si, co je skutečný problém a člověk se hlavně naučí postarat sám o sebe. Já se naučil vařit, žehlit, prát, což byla do budoucna velká výhoda. Nikdy jsem za tu ztrátu »tam nahoru« nenadával. Člověku nezbývá, než to překonat a jít dál. Navíc spousta lidí zažila horší věci než já. Dodnes mě ale mrzí, že jsem jim nikdy neřekl, jak moc je mám rád.“

Po dvacítce začala vaše hvězda stoupat – přicházely hlavní role ve světových muzikálech. Jak jste si zvykal na popularitu?

„Já jsem naštěstí typ herce, který se neproslavil ze dne na den. U mě to začínalo postupně, takže si myslím, že jsem z toho ani nestačil zblbnout. Dřív než v Praze jsem byl léta známým hercem v Brně. Ale jak se říká, sláva brněnských herců končí u Devíti křížů. Tak jsem to zkusil na volné noze a šel jsem do Prahy na konkurz Pomády. Tam jsem dostal hlavní roli. A pak už ta muzikálová dráha pokračovala hezky dál.“

U starších diváků jste se zviditelnil jako vítěz první řady StarDance aneb ...když hvězdy tančí (2006). Měl jste s muzikálovou průpravou výhodu?

„Aspoň jsem si to myslel, když jsem do toho šel. Byla to první řada, takže nikdo nevěděl, co ho čeká, a taky netušil, jaká to bude obrovská dřina. Já si myslel, že tak 2x týdně zajdu na trénink a dvě hodinky budeme zkoušet kroky, choreografii a tak. Ke konci už jsem ale trénoval devět hodin denně, takže jsem pak jednou dokonce usnul v křesle při představení a kolega mě na jevišti musel budit. Ale byla to jedna z nejkrásnějších zkušeností, které jsem zažil.“

O časech totality

„Na tu dobu vzpomínám rád, protože to byl čas mého dětství. Politika mě nezajímala, jediné, co jsem vnímal, bylo, že doma chyběl toaletní papír a televize. Z mých vzpomínek a zážitků jsem pak čerpal až ve třetí sérii, kdy se točila 80. léta.“

3x o seriálu...

O době v seriálu Vyprávěj

„Netočíme dokument, tudíž ta doba je seriálovýma očima trochu zkreslená a idealizující, prostě hezčí než byla. Navíc každý se na ta léta dívá jinak. Jinak syn, jehož tatínka zavřeli, a jinak muž, kterému tatínek vozil suvenýry z montáží v Egyptě a přivážel si bony. Nechci ale srovnávat minulé a budoucí poměry. Doba se vyvíjí a život jde dál a podle mě nemá smysl se moc rýpat v minulosti – ve smyslu vtloukat ji dětem do hlavy. Spíš jen pojmenovat, co bylo dobře a co špatně.“

O seriálu Vyprávěj

„Rád jsem tu práci přijal, vždyť je to možná moje životní role a je víc než zajímavá. Zachycuje osudový příběh Karla Dvořáka – mojí postavy – od jeho dvaceti do šedesáti let. Takže vůbec nebylo o čem přemýšlet.“

O roli Karla Dvořáka

„Už mě to párkrát napadlo. Třeba je to můj první a poslední seriál a opravdu zůstanu »jen« Karlem Dvořákem. Když tak zůstanu v paměti lidí, tak se určitě nemám za co stydět. Vždyť Miloš Kopecký byl po uvedení Nemocnice na kraji města už nadosmrti doktorem Strossmajerem, a to je pecka, ne?“

Fotogalerie

6 fotografií