Legendárnímu herci by dnes bylo 110 let: Pane Marvane, na slovíčko…

Na kontě má více než 200 filmových a televizních rolí, hrál prakticky v každém předválečném filmu (Hříšní lidé města pražského, Cesta do hlubin študákovy duše, Kristian, Přítelkyně pana ministra apod.).

Právě dnes by mu bylo přesně 110 let. Jak by asi vypadal rozhovor s velkým hercem Jaroslavem Marvanem dnes, se rozhodlo vyzkoušet Nedělní Aha! Naše povídání je postaveno na skutečných faktech a slovech pana Marvana…

Jste považován za jednoho z nejlepších komiků historie českého filmu. Jak se cítíte v této roli?

„Nikdy jsem neměl rád, když mě označovali za komika. Ne všechny mé role totiž byly komické. Navíc králem českých komiků je přece Vlasta Burian. Při vyslovení toho jména mám ale trošku výčitky svědomí. To vedle něj jsem vyrostl jako herec, on mi dal šanci a nakonec jsem se mu odvděčil tím, že jsem se ho po válce, když byl obviňován ze spolupráce s Němci, vůbec nezastal. Přitom on nesměl točit od roku 1943, zatímco já točil i za války až několik filmů ročně. Jak říkám, mám z toho trochu černé svědomí.“

A nebylo to třeba proto, že jste si chtěl Divadlo Vlasty Buriana přivlastnit pro sebe? V roce 1991 prý slavný tenista Josef Síba prohlásil, že někteří herci se Burianovi, a teď cituji, »nepěkně odvděčili tím, že po válce proti němu vystoupili s úmyslem získat divadlo pro sebe. Byl mezi nimi, bohužel i tak významný herec, jakým byl Jaroslav Marvan. Ten proti Burianovi intrikoval už za protektorátu«.

„To je absolutní hloupost. Je sice pravda, že jsem nedostal zákaz hrát v divadle ani ve filmu za žádného režimu. Hrál jsem za první republiky, hrál jsem za protektorátu a za komunismu jsem byl dokonce protěžovaným hercem a v roce 1971 vysloužil jsem si titul národního umělce. Ale všichni, kdo mě znali, vám potvrdí, že jsem nikdy nikomu neublížil. Rozhodně jsem nikoho neudal, nikomu jsem neškodil a dokonce jsem ani nikdy nebyl v KSČ!“

Teď se ale vraťme k vašim začátkům. V mládí jsem pracoval jako pošťák, také v zeměpisném ústavu a dokonce vás v roce 1920 poslali na Podkarpatskou Rus. Jak se stalo, že jste se od úředníka najednou dopracoval k herecké hvězdě?

„Pošťákem jsem se stal kvůli otci, který byl zaměstnancem pošty. Tříletý pracovní pobyt v Užhorodu byl sice těžký, ale děkuji pánubohu za něj. Tam jsem totiž přičichnul poprvé k divadlu a začal ochotničit.“

Vy jste v podstatě vždycky hrál muže o mnoho starší, než byl váš skutečný věk. Svým vrstevníkům jste hrál profesory a přísné otce? Čím to bylo?

„Já vám ani nevím. Prostě jsem od mládí vypadal o mnoho let starší. Občas to byla pořádná legrace. Jako třeba při natáčení Cesty do hlubin študákovy duše. Mně bylo 38, Láďovi Peškovi 34. Já hrál morouského profesora Vobořila, on rozverného studenta Kulíka. Ale k těm rolím úředníků, profesorů, advokátů, ministrů a podobně, které jsem celý život hrál, se moje vizáž perfektně hodila.“

Déle než čtyřicet let jste byl ženatý s manželkou Marií. Přesto jste v roce 1960 zplodil dceru s hereckou kolegyní Alenou Jančaříkovou. Koho jste tedy víc miloval, Marii nebo Alenu?

„V mém životě byly v podstatě jen dvě ženy. Miloval jsem obě stejně. Marie byla můj bezpečný přístav, moje jistota a celoživotní láska. Alenka byla zase krásná a mladá a dodala mi na stará kolena spoustu životní energie. Asi i proto, že byla o 26 let mladší. Z dcery Alenky jsem měl obrovskou radost, protože s Marií jsme děti nikdy neměli. Její maminka bohužel strašně rychle umřela, Alence byl v té době jen rok. I proto jsem se jí věnoval, jak nejvíc to šlo.“

Pane Marvane, otázka na závěr. Žil jste hned ve třech různých politických systémech. Co si myslíte o tom, v kterém žijeme dnes?

„Vždy jsem měl dost konzervativní názory. Myslím, že v mezilidských vztazích by měla být slušnost a zodpovědnost povinností. Proto jsem v podstatě rád, že to co se děje nyní už jsem nezažil. Všude vládnou peníze, lidé jsou na sebe sprostí, ubližují si a snaží se navzájem okrást. Asi bych skončil s hraním, odstěhoval se někam na venkov, sedával bych na zápraží a kouřil fajfku.“

Tohle byl Jaroslav Marvan

Narodil se 11. prosince 1901 v Praze na Žižkově. Pracoval jako pošťák a úředník, posléze jako výběrčí úroků. Nebyl spokojený a díky svému příteli Josefu Čapkovi se dostal do divadla Vlasty Buriana. Zde hrál až do roku 1943. V roce 1954 se stal členem činohry Národního divadla, kde zůstal až do své smrti roku 1974.

Po několik desetiletí byl ženatý s manželkou Marií, měl ale i dceru s herečkou Alenou Jančaříkovou. Kromě množství divadelních rolí má na svém kontě více než 200 filmů. Hrál role především komediální, vynikal jako profesor, úředník, ministr, ředitel, přísný otec rodiny atd.