Václav Knop alias nerudný tělocvikář Jonáš z Hospody: Tu roli sebral Donutilovi!

Co »Jonáš« dělá dnes? Víte, že jeho hlas slýcháváte v hlášeních na řadě českých nádraží?! Proč sešlo z natáčení nových dílů Hospody? A komu roli Jonáše »ukradl«?

Nejen o tom, ale i o nekonečných pitkách s  kamarádem Josefem Vinklářem (†76) nebo o lsti, kterou k sobě připoutal svoji třetí manželku, si herec povídal s deníkem Aha!

Mluvilo se o tom, že se budou natáčet nové díly Hospody, proč z toho sešlo?

„Když režisér Jaroslav Dudek zemřel, nikdo to po něm nechtěl převzít. Udělali chybu, bylo to docela dobře napsané. Děj se měl posunout o pár let vpřed a já coby tělocvikář Jonáš se měl stát poslancem. Bohužel k tomu nedošlo...“

Váhal jste, než jste roli nerudného Jonáše přijal?

„No, ono to bylo komplikovanější. Jonáše měl původně hrát Mirek Donutil. Ale on si řekl o takové peníze, že mu řekli, že ne! Na poslední chvíli tak sháněli náhradu. A protože Jarda Dudek byl Turnovák jako já, tak zavolal mně a plácli jsme si.“

Jak na natáčení vzpomínáte?

„Atmosféra byla úžasná. Ale Jaroslav byl dost přísný režisér, muselo to klapat. Lidi museli umět texty, jinak byl dost nepříjemný. Točilo se to o něco pomaleji než dnes. Všichni jsme se ale ohromně bavili...“

Role v Hospodě vám přinesla slávu. Lezlo vám to někdy na nervy?

„To je pravda! Dělali ze mě blbce, chlapi mě zvali na pivo. U nás na Kampě v hospodě mi řekli, že mi dají slevu padesát procent, když přijdu v teplákách a s píšťalkou. Doteď mě lidi poznávají. Ta role byla v kontrastu k těm ostatním, ale je to jedna z mých zásadních. Zpočátku jsme měli pocit, že Hospoda zase takové terno není, ale Jarda Dudek za námi přišel a řekl: »Počkejte, budou se dělat i podstatně horší věci a my nakonec budeme slavní!« Doteď se lidé ptají, kdy zase seriál půjde, že se moc těší.“

Zmínil jste výborné herce. Kdo z nich byl vůdčí osobností? Kdo byl nejvíc vidět nebo nejvíc vtipkoval a bavil okolí...?

„Asi Láďa Potměšil, který tam měl velkou roli. Broňa Poloczek taky vždycky trpělivě čekal, než přijde jeho příležitost, a pak tam něco fouknul. Dalším tahounem byl samozřejmě Petr Nárožný. Ohromná byla také Blaženka Holišová – dej jí pánbůh věčnou slávu. (Knop ji v rozhovoru před třemi lety už jednou pohřbil, přitom zemřela až letos – pozn. red.) V jedné scéně mě měla vožralého mlátit. Už v tom záběru se začala smát a omlouvala se: »Já vás mlátím asi hodně, že?« A já jí říkal, ať klidně přidá! Znal jsem ji i z Národního divadla, ona byla velikej smíšek.“

Celý den jste proseděli v Hospodě, byť jenom seriálové. Zašli jste ale někdy na pivo jen tak?

„To ano. Jirka Menzel jel domů, ale třeba tři čtyři jsme se sebrali a šli. Někdy jsme ale také museli domů učit se texty...“

Nemáte pocit, že kvůli roli Jonáše vás režiséři obsazovali do podobných postav?

„To je pravda. Když je to výrazná role, stává se často, že vám pak nabízejí podobné role. Já hrál samé takové svině. Ale možná to vzniklo i díky seriálu M.A.S.H., kde jsem daboval Franka Burnse – stejný typ člověka, jakého jsem hrál v Hospodě. Stejný blbeček a pako. Možná i on byl předobrazem. Ale já měl všechny postavy rád a cítím s nimi.“

Šel byste do nějakého dnešního seriálu?

„No to nevím... (smích) To by musela být nabídka, kterou dostal Fejk! (Bývalý šéf pražské zoo Petr Fejk bral coby ombudsman Českých drah 270 tisíc měsíčně – pozn. red.) Hrál jsem epizodní roli v Ulici, ale dál mě nikdo neoslovil. Nejvíc mě na tom trápí to, že člověk v nekonečném seriálu neví, kam ta jeho postava půjde.“

Od roku 1984 jste deset let hrál také v Národním divadle. Jaké byly ty roky?

„Nebyl jsem tam tolik vytížený, navíc to bylo po rozvodu, takže jsem žil dosti bohémským životem. Do toho přišla revoluce a s ní Ivan Rajmont, se kterým jsem nebyl úplně zadobře...“

Nepříliš oblíbený mezi kolegy byl prý také Josef Vinklář, váš soused a přítel z Malé Strany. Je to pravda?

„Nebyl oblíbený proto, že mu to hrálo! Já jsem to u něj nezažil, ale prý se ostrými lokty dopředu vždycky dostal. Ono to k tomu povolání ale patří. Říká se, že štěstí je náhoda, ale je třeba taky jít té náhodě trochu naproti. Když někdo sedí a čeká, ničeho se nedočká. Byl to skvělý parťák, mě nikdy nepodrazil. Navíc byl ohromným společníkem, rád byl středem společnosti. Pro mě to byl člověk s duší dítěte a velikánským srdcem. Ale moc lidí si k sobě nepustil. Lidi ho taky dost využívali, protože měl celou řadu kontaktů.“

Jak jste se seznámili?

„Potkali jsme se v divadle. Naše kamarádství ale začalo v domě na Malé Straně, kam se přijel podívat na svůj budoucí byt. Já si vykračoval s taškou, ve které jsem měl chleba a máslo, a on jel taxíkem okolo. Najednou couvnul, vyklonil se z okýnka a říká: »Knope, kam jdete?!« (napodobuje Vinklářův hlas a dikci), a já, že domů. »Nasedat, odjíždíme!« rozkázal. A já byl svobodný, tak jsem nasednul a s tou taškou jsem se vrátil za tři dny.“ (smích)

To jste to táhli v kuse?

„Protáhli jsme to všude. On tehdy ještě bydlel v Jagellonské ulici, zašel se domů osprchovat, čemuž říkal, že »vstoupil do voňavek«, a jeli jsme nanovo. U něj doma jsme si potykali a takhle začalo naše přátelství. Těch večerů, co jsme strávili, bylo mnoho. On měl samozřejmě spoustu vnitřních problémů, svědomí ho hryzalo, možná věděl, že ne vše udělal dobře. Ale všechno to bylo lidsky pochopitelné. Když se od něj všichni odvrátili, já bydlel v přízemí a on věděl, že tam jsem a spím. »Knope, vstávej!« volal třeba ve tři ráno. »Nenechávej kamaráda!« Klepal na okno třeba deset minut a pak byl vždycky ohromně rád, když jsem vstal a šel k němu...“

A začal další nekonečný večírek?

„On byl k neutahání! Měl takovou vykládanou komodu, kterou vždycky otevřel, vytáhnul všechny láhve a dal je všechny na stůl s tím, aby nebyla nouze. Vždycky naléval až po okraj. A když přelil, uklidňoval mě s tím, že to je jenom »drtínek«. Ale pozor! Když měl jít do práce, nikdy se alkoholu ani nedotknul! Měl jsem ho moc rád. Jeho synové, kteří po smrti Pepíčkův byt prodali, mi dali jeho čepici a kabát. Tak mám na něj aspoň nějakou památku.“

S příchodem vaší současné, o dvacet let mladší partnerky jste se ale jistě zklidnil. Jste svoji?

„Předloni jsme se vzali v krásném kostele v Roudnici nad Labem. A hostina byla na chalupě v Beřkovicích. Bylo to krásný, bratr má kapelu, hrálo se, zpívalo...“

Kdo má u vás doma hlavní slovo? Vy, nebo paní?

„Moje žena má pocit, že tak, jak si to myslí ona, tak to musí být. Moje maminka byla podobný typ. Ale tatínek se v tom naučil chodit a moc neoponoval, a já se to naučil taky. Není zlá a nebije mě, to všechno možná přijde. (smích) Je to moc příjemná, šikovná ženská.  Živí se jako kosmetička, kromě toho je také mistryní Evropy v malování na obličej!“

Jak jste se poznali?

„V divadle. Pracovala tam jako maskérka. Líčila mě a líbila se mi. Říkal jsem jí: »Slečno, co budete dělat večer?« – a ona, že půjde na diskotéku. Řekla to přitom takovým stylem jako »Vrať se do hrobu, dědku«... Pak se jí to asi rozleželo v hlavě, a protože jsem v té době vykládal karty, přišla ke mně. Řekl jsem jí, že v nich vidím, že si bude brát staršího muže. (smích) To tam samozřejmě nebylo a ona mi to dodnes vyčítá! Narodil se nám syn, kterému bude brzy patnáct. Je bezvadný a já si chvíle s ním moc užívám. Dcera Hedvika z druhého manželství se totiž v deseti letech s matkou odstěhovala do Austrálie, takže jsem ji nevídal.“

A to trvá dodnes?

„Naštěstí ne! Jezdí sem pravidelně. S manželem pracují v diplomatických službách, teď jsou v Číně, což je přece jenom blíž než z Austrálie. Akorát její děti mluví jen anglicky. Zatím mi má angličtina stačí, ale až povyrostou...“ (smích)

Po kom je váš syn? Potatil se?

„On je spíš po manželce, oba jsou ve znamení Ryb. Jako dítě byl hrozně hyperaktivní, ale teď je spíš uzavřený do sebe. Baví ho ragby a miluje počítače. Tomu já moc nerozumím, že si dneska mladí píšou a volají na všech těch skypech a vůbec je nepálí, že se nevidí osobně! To my hodili tašku ze školy do kouta a šli ven.“

Herectví ho nebere?

„Asi ne, on chce dělat obchodní školu, je takový manažerský typ. Já samozřejmě zkoušel, aby se chytl v televizi, dokonce uspěl na konkurzu do Ulice, ale nakonec za mnou přišel, jestli mi bude vadit, že to dělat nebude.“

Vy se nyní úspěšně věnujete dabingové režii. Říká se, že český dabing už není, co býval...

„Dneska to děláme mnohem přesněji než v minulosti, technika umí zázraky. Jenže ten základ je tak blbý, že to neinspiruje ani herce ani mě. Když je to pitomost, nepomůže ani sebelepší dabing. A těch dobrých věcí je čím dál méně, bohužel...“

Jak vznikal rozhovor

Václav Knop nás přijal v rozlehlé a pečlivě udržované zahradě svého letního domku v Horních Beřkovicích na Litoměřicku. Tady nejraději relaxuje a není divu, že do Prahy se vrací, jen když musí. Na Malé Straně přitom obývá půdní byt s výhledem na Hrad i Karlův most!

Herec, na kterého si doteď ukazují jako na toho »protivného Jonáše« z Hospody, je své nejznámější televizní postavě na hony vzdálený. Nerad se hádá, je samá legrace, a navíc umí přiložit i ruku k dílu. Krb na zastřešené terase u domu třeba postavil úplně sám.

Václav Knop

✔ Narodil se 6. září 1949 v Turnově do učitelské rodiny.

✔ Do paměti diváků se vryl coby tělocvikář Jonáš v populárním televizním seriálu Hospoda.

✔ Propůjčil hlas majoru Franku Burnsovi z legendárního amerického seriálu M*A*S*H.

✔ Známý je také ze seriálů Četnické humoresky, Náhrdelník, Dobrodružství kriminalistiky nebo Zdivočelá země.

✔ Na asi šesti desítkách českých vlakových stanic a nádraží zaznívá už téměř 18 let jeho hlas. Namluvil pro ně provozní hlášení.

✔ Je potřetí ženatý. S manželkou Leonou má syna Kryštofa (14). Z předchozího vztahu má dceru Hedviku, která žije v zahraničí.

Fotogalerie

9 fotografií