Žáčková alias vražedkyně Stodolová: Zničené dva roky života!
22 fotografií
Na dnešní vyhlášení cen České filmové a televizní akademie Český lev získala Lucie Žáčková (47) hned dvě nominace. Za vedlejší roli v Amerikánce a za hlavní roli sériové vražedkyně v krimipříběhu Manželé Stodolovi. Aha! prozradila, jak jí chybí rodná Ostrava, že si místo terapie a pro orientaci v emocích kreslí lidi a také, a proč se se Stodolovou nechtěla potkat.
Jste na Českého lva nominovaná za roli sériové vražedkyně. Jaké bylo vžít se do Dany Stodolové?
„Já jsem se asi nevžívala do role sériové vražedkyně, ale do ženy bloudící životem, která moc neví, co má dělat. Respektive dokážu si představit, že nějaké prázdno v člověku a v jeho životě může způsobit spoustu stavů a podivností s tím životem. Takže jsem se spíš vciťovala nebo si nějak představovala člověka, který opravdu bloudí a neví, nemá poskládané hodnoty a nerozlišuje pravdu, lež, dobro, zlo. Prostě to má nějak zamíchané. Takové smoothie, které moc nechutná.“
Stodolová je skutečná žijící osoba. Našla jste pro ni v procesu poznávání i nějaké pochopení?
„Pro mě je důležité, když hraji postavy, které buď žily, nebo žijí, aby tam vždy bylo, že na tom neparazituji. Tím, že to jsou reální lidé, si dokážete představit, co hýbe společností. Pro mě je ale vždycky důležité na tom neparazitovat, nechtít si na roli získat slávu, jít k nervu postavy. A vždycky je pro mě důležité, ať je to kdokoliv, mít k tomu člověku nějakou úctu.“
Lucie Žáčková a její dvě nominace na Českého lva: Kvůli Daně Stodolové jsem si obarvila vlasy na černo i na bílo
Předpokládám, že do věznice jste za Danou Stodolovou nešla...
„Ne. Tam nebyl ani ten záměr. To už opravdu zavání tím, něco z toho vytřískat. Myslím si, že je fajn ty lidi nechat být tak, jak jsou. Tam, kde jsou. Nechat je být svobodné ve své svobodě, nechat je, ať se rozhodují, jak chtějí, a zároveň si to tak nějak vytvořit.“
V polovině února jste měla narozeniny. Byla nějaká hezká oslava?
„Oslava, ano, proběhla, ale taková... Dostala jsem strašně moc kytek a dárečků i od lidí, od kterých mě to překvapilo.“
Prozradíte od koho?
„Ne, vůbec. Nebyla to ani bujará oslava, já na to vůbec nejsem. Když ale budu mít třeba padesátiny, tak bych asi oslavu chtěla udělat.“
Pořád každé ráno začínáte tím, že si uděláte kávu a pijete ji v posteli?
„Je to tak. Pořád. Vlastně se na to každý večer těším.“
Kvůli prodělanému covidu a postcovidovému syndromu jste musela hodně zvolnit. Nedozkoušela jste dokonce divadelní hru. Jak jste na tom teď?
„Trvalo dva roky, než jsem začala být skutečně fit. A bylo to husté.“
Manželé Stodolovi: Trailer filmu
Co vám pomohlo?
„Péče různých doktorů, kteří se mi opravdu věnovali a věděli, že mi mají dát třeba větší dávku vitaminu D. Taky čas. A vlastně i to, že jsem v tom na sebe nevyvíjela nátlak, že jsem to prostě tak vzala. A bylo to nehezké, protože když nejste v tom rytmu, tak to nikdy není příjemné. Spíš jsem si to ale dokázala postupně zpracovat v osobním životě, abych pak v práci fungovala. Byl to ale opravdu hnus.“
Teď už jste zpátky v zápřahu, po jakých rolích nyní nejvíc toužíte?
„Vlastně nevím. Jsem ráda za to, jak to jde a běží. Mám ráda tu práci, baví mě, ale zároveň nechci určovat, jak má vypadat. Nechávám se ráda vést. Opravdu nejsem taková ta motorová myš, že bych chtěla točit toto a toto a lítat. Nemám na to povahu. Nevím, jestli jsem líná, nebo mám ráda svůj klid, ale mám ráda soustředěnost na určité věci. Chci dělat věci, které mě baví, dělají mi radost a stojím si za nimi. To mi přijde hodnotné.
22 fotografií
