Petr Svojtka ml. už režíroval manželku: Teď bude šéfovat i mamince!
4 fotografie
Je to jeden ze symbolů Vánoc. Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby alias Rybovku znají snad všichni. Většinou se uvádí v kostele, nyní ji ale režisér Petr Svojtka ml. (50) inscenoval v Divadle Hybernia. S dotáčkami betlémů, jako představení pro celou rodinu.
Jak došlo k tomu, že režírujete mši?
„Byl to nápad uměleckého šéfa a kolegy, který dělá animace. Chtěli Rybovku na divadle s tím, že by byla obohacena o vizuální stránku. K tomu vymysleli linku rodiny, tatínka, maminky a dvou dětí, kteří se připravují na Štědrý večer a náhodou se dostanou do kostela, kde probíhá Česká mše vánoční. Celý příběh tak nahlížíme jejich očima.“
Jaké úskalí přináší inscenovat mši na jevišti?
„Základem je, že zde jde o koncert, což musíme respektovat. Bylo důležité, abychom vycházeli vstříc hlavně hudebníkům a zpěvákům a k tomu jsme přidali vizuálno, což jsou především dotáčky z Třebechovického muzea betlémů. Je to náročné, protože svět divadla je trošku jiný než ten muzikantský. S herci jsme něco nazkoušeli, připravili projekce a v poslední fázi vše propojili.“
Většinou režírujete činohry. Jde o vaši první věc s vážnou hudbou?
„Ano. Rád dělám hudební věci, zpívané inscenace, muzikály pro činoherce s živou muzikou. Zkušenosti s hudbou mám, i když ne s vážnou. Je to poprvé, co pracuji s tak velkým množstvím hudebníků a zpěváků. I když moje babička byla operní pěvkyně.“
Zdědil jste po ní vlohy?
„To ne. Nezpívám, nicméně hudbu miluju, a když mám možnost dělat hudební inscenaci, jsem nadšený.“
Hrajete alespoň na nějaký nástroj?
„Ne. Bohužel babička byla i klavíristka, dokonce mě i učila, ale já jsem v tom důsledný nebyl, což mě teď mrzí. Když jsme měli první zkoušku s hudebníky, říkal jsem: »Omlouvám se, nejsem muzikant, neumím číst noty, ale moje babička byla operní pěvkyně«. A někdo ze smyčců zahlásil: »Á, pan Destin!« (směje se) Tím se trošku uvolnila atmosféra.“
Marie Poledňáková (†81): První dáma československého filmu, která objevila Tomáše Holého
Rybovka je jedním ze symbolů Vánoc. Co je tím symbolem pro vás?
„Je to čas zastavení, který trávím s rodinou. V poslední době mám čilé pracovní styky s izraelským divadlem, pravidelně tam jezdím na festivaly. Tam jsem poprvé pochopil, co je to šábes – je to vlastně malý Štědrý den, akorát oni ho mají dvaapadesátkrát do roka. To jsem jim záviděl. Ten čas, kdy je jeden den v týdnu vyhrazen pro rodinu.“
Máte doma klasické Vánoce?
„Ano. Mám tři děti a vždycky pozveme i sestru s rodinou a maminku, takže ten čas trávíme společně a máme to moc rádi.“
Jdou děti ve vašich stopách?
„Bojím se toho! (směje se) Určité zájmy tohoto druhu mají, ale ještě uvidíme, co bude dál, mají čas. Hrají na nástroje, snaží se i něco psát, jsou tam i recitační soutěže…“
Své děti jste do Rybovy mše neobsadil, ale manželku ano. Jaké to je ji režírovat?
„Režíroval jsem ji ještě před tím, než byla moje manželka, takže to není nic těžkého. Horší to bylo s maminkou, kterou jsem poprvé režíroval před rokem.“
Jak to probíhalo?
„Byl to trochu problém, protože jak se říká, maminka a režisér mají vždycky pravdu. Takže nastala otázka, kdo ji mít bude. Ale maminka k tomu pak přistupovala pokorně a poslouchala mě, jako režiséra. Měl jsem problém říkat jí: »Mami, prosím tě, běž ještě víc doleva, nebo mluv víc nahlas«, takže jsem jí říkal: »Paní Macháčková, prosím vás, mohla byste…«“
Vy jste jí vykal?
„Vykal, tykal, měl jsem trošku potíž říkat jí: »Mami, udělej tohle«. Protože to jsou dvě roviny, které spolu nesouvisí. A ještě k tomu bylo pikantní, že šlo o hru o pěti sedmdesátiletých prostitutkách.“
Obsadil jste ji sám?
„To ne, původně tam být neměla. Ale Jana Švandová zjistila, že má moc termínů, kdy hraje jinde a potřebovala alternaci. Tak jsme se usnesli, že obsadíme mámu. Můj nápad to nebyl, já jsem se toho trošku bál, ale zkusili jsme to a vyšlo to.“
Režisér Ivety Michal Samir: V životě Bartošové bylo všechno
4 fotografie
