Věra Martinová (62): Po smrti rodičů rozchod!
29 fotografií
Osud ji za poslední rok a půl opravdu nešetřil. Nejprve přišla Věra Martinová (62) kvůli covidu o oba rodiče. A pak jí po sedmi letech zkrachoval vztah s léčitelem Květoslavem Zmrhalem (55).
Před pandemií byla královna české country samý úsměv a láskou doslova zářila. Radovala se, že překonala rakovinu prsu i chronickou únavu, která ji po boji se zákeřnou nemocí přepadla. U léčitele našla nejen pomocnou ruku, ale i lásku. Dokonce to vypadalo, že se schyluje ke druhé svatbě. Místo sňatku ale přišel rozchod! Osudná sedmička „Už rok jsem bez partnera a občas je mi strašně smutno. Na druhou stranu to beru tak, že takový je život. Nechávám to plynout, třeba se ještě někdo někdy někde najde,“ svěřila se deníku Aha! zpěvačka.
Věra Martinová - psychické problémy a rozchod
„Byl to dlouhodobý vztah, byli jsme spolu sedm let. A jestli to byl ten legendární sedmý rok nebo co, nevím. Prostě to nevyšlo a já to tak beru. A není cesty zpět, jsem sama,“ konstatovala Martinová, jež byla léta vdaná za muzikanta Jaroslava Petráska (69). Před zhruba osmi lety ho ale nečekaně opustila a odešla právě za léčitelem Květoslavem. Bohužel ani s ním jí vztah nevydržel. 5 mrtvých příbuzných Vše je o to smutnější, že zpěvačka se krátce předtím musela vyrovnat také se ztrátou obou rodičů. „Přišly jsme se sestrou kvůli covidu v průběhu dvou měsíců o značnou část naší rodiny. Bratrance, tetu, sestřenici... Ale hlavně o maminku i tatínka. Věřte, že je to strašná nálož,“ povzdechla si zdrcená Martinová.
Běhá o život
Zpěvačka také přiznala, že už léta bere antidepresiva. „A když je nejhůř, zabírá mi pohyb. Jdu si zaběhat na běžecký pás, který mám doma. Nejsou to žádné velké dálky, ale prostě musím vyplavit endorfiny,“ řekla Martinová.
Truchlení a sebezraňující úzkost
Život nás bohužel vystavuje různým zkouškám a musíme se často potýkat i obdobími, kdy se zdá, že nás osud doslova trestá. K takovým situacím určitě patří zejména nemoc nebo ztráta někoho blízkého. V tuto chvíli je dobré se pozastavit a uvědomit si jeden důležitý psychologický moment. Existuje velký rozdíl mezi truchlením, což je určitě smutná, ale přirozená fáze, kterou po prožití určitých tramatických událostí prostě musíme přijmout. Truchlení je pro nás ale psychologicky nesmírně významné a neměli ho potlačovat a snažit se být násilím v dobré náladě či v plné kondici. Určité události si prostě slzy zaslouží. Tato fáze je totiž důležitá zejména proto, abychom se dokázali po určité době vzpamatovat a nabrali znovu duševní sílu. Proto si truchlení dovolme, připravme se na to, že to bude bolestné období, ale zároveň si buďme vědomi toho, že každé truchlení má i svůj přirozený konec. Je je to vlastně trnitá, ale nutná cesta k tomu, abychom se opět cítili lépe. Jiným psychologickým jevem, který nám nepomáhá a může nám dokonce dlouhodobě ublížit, je vznik jakési sebezraňující úzkosti. To jsou stavy, kdy se k našim objektivním těžkostem začneme vztahovat pomocí určitých opakujících se vzorců myšlenek.
V psychologii jim říkáme sebedestrukční automatické myšlenky. Typickým příkladem takového nebezpečného vzorce myšlení může být opakované srovnávání svého osudu s osudem druhých lidí, opakované myšlenky na křivdu nebo katastrofické scénáře do budoucna, které se např. vyznačují těmito větami: „Už nikdy nebudu šťastný, už vždycky zůstanu sám, už pořád mi bude špatně...“. Zní to možná tvrdě, ale v ničem nám nepomůže, pokud budeme osudu něco v duchu vyčítat, budeme se zabývat křívdou nebo si budeme pesimisticky vykreslovat svoji budoucnost. Tyto myšlenky nejenže nám nepomáhají, ale negativní emoce jenom prohlubují a podporují vznik patologické úzkosti. Ta naše utrpení prodlužuje a bere nám mnoho psychické síly, která je např. tolik potřebná k boji s nemocemi. Jak ale proti těmto myšlenkám bojovat? Je dobré někdy poodstoupit a svoje duševní obsahy sledovat jako by zvenčí. Pokud se při podobném uvažování přistihneme, tak odvádět pozornost jiným směrem.Nejlepší je se učit soustředit na současný okamžik, zkusit prožít zážitek slunečného dne, vůni kávy a mnoho dalšícj maličkostí, které musíme cíleně hledat. Také je dobré se začít orientovat na druhé lidi. Pomoc druhému, ať už je v jakékoliv formě, je nejlepším lékem na vlastní utrpení. Jestliže zjistíme, že se těchto sebezraňujících myšlenek nedokážeme zbavit, že jsou vtíravé a pohlcují většinu naší pozornosti, pak je určitě na místě požádat o pomoc odborníka. (Mgr. Bc. Marie Funke, vedoucí psychologické a psychiatrické kliniky Adicare)
Povislou kůži musí odřezat! Charlotte Štiková zhubla už 40 kilo, zůstaly jen obří vnady
29 fotografií
