Bosana ze Tří veteránů šokuje: Mengele dělal pokusy na tátovi
14 fotografií
V jedenadvaceti si Vida Skalská Neuwirthová (58) zahrála princeznu Bosanu v pohádce Tři veteráni. Tehdy netušila, že jí nálepka »princezny« zůstane na celý život. I když šla nakonec jinou než čistě hereckou cestou, lidé ji stále ještě poznávají. Pokud zrovna neřádí covid, provází turisty po Praze a židovských památkách a vede dětské divadlo.
Babička na plný úvazek
Ačkoli na to nevypadá, je Vida Neuwirthová babičkou. Starší syn, právník, žije v Paříži a se svou francouzskou manželkou mají dvouletého Jáchyma. Kdykoli babička může, věnuje se vnoučkovi a také ho učí česky. Také mladší syn už se oženil, studoval ekonomii, ale věnuje se kromě jiného i golfu. „Dokonce mě tento rok nabídl, že mě bude trénovat. A tak jsem začala. Je dobrý trenér, hezky chválí, to se pak panečku odpaluje! Manžel také hraje golf, takže je rád, že jsem s tím začala,“ říká. Ani manžel není z umělecké branže – je lékař a společně prožili celý život – znají se od gymnázia.
Když jí bylo čtrnáct, dozvěděla se od rodičů, že mají v rodině židovské kořeny a že tatínek prožil za války tři roky v koncentračních táborech. Pochopila, že číslo, které má vytetované na ruce, není »číslem do nebe«, jak říkával. Zjistila, že třicet jejich příbuzných zahynulo během války. Zasáhlo ji to natolik, že se začala zajímat o židovskou historii a tradice. To byl možná také impuls založit na Židovské obci v Praze dětské divadlo Feigele. Už v roce 1981.
Rudolf Hrušínský bojuje s vážnou nemocí. A proč je Vondráčková stále sama?
Dokázal tatínek mluvit o tom, co za války prožil?
„Ano. Možná se mu i ulevilo, že to nemusel v sobě dusit. Pro oba naše syny byl děda velkým hrdinou a často mu naslouchali. Všechno sepsal a máme to doma uložené, aby se na to nezapomnělo.“
A co vám tedy vyprávěl?
„Těžko se o tom povídá. Prošel Terezínem, Osvětimí, Buchenwaldem, Flossenbürgem a uprchl z pochodu smrti. Když ho zbědovaného odváželi po osvobození do nemocnice, zastavili se po cestě v Plzni na náměstí, otevřeli tátovi zadní dveře sanitky, aby mu ukázali, jak se všichni radují, že už je po všem. Jedna babička přišla k tátovi a zeptala se ho, co si teď nejvíc přeje. „Buchty s povidly“, odpověděl. Za chvíli se babička vrátila s pekáčem buchet. Naštěstí táta toho moc nesnědl, vážil kolem třiceti pěti kilo, to by se mu jistě přitížilo.“
Prý je jeho jméno omylem napsáno na zdi v Pinkasově synagoze. Jak to?
„No poslední zprávu o tátovi našli v Osvětimi z roku 1943, kdy měl tuberu, a nezjistili, že ho pak po jednom pokusu, co mu doktor Mengele udělal s nohou, poslali místo jiného vězně pracovat do dolů v Německu. To už ale nikdo nedohledal, a tak připsali jeho jméno na stěnu synagogy k ostatním obětem. Když pak táta chtěl, aby jeho jméno se zdi smazali, řekli mu: Jen to tam nechte, budete dlouho živý!“
A měli pravdu? Kolika let se dožil?
„Téměř osmdesáti tří let. A vlastně si naši žili celkem dobře. Někdy jsem si říkala, kde bere táta tolik humoru a dobré nálady po tom všem, ale možná právě proto si to tu chtěl užít. A byli tu oba ještě i po revoluci a mohli se vydat na dovču do světa a navštívit i příbuzné.“
Chantal otevřeně o eutanazii sestry. A Hrušínský ostře proti Heřmánkovi
14 fotografií
