Herečka Jana Janěková (63): Proč utekla ke koním?

V Praze ji zastihnete málokdy. Prakticky jen v době, kdy přijde nějaká pracovní nabídka. Poslední z nich byla na režii hry Intimní příběhy z ráje v Divadle na Maninách, která měla premiéru na konci ledna. A tak jsme se za Janou Janěkovou vydali tam, kde už řadu let žije. Do malé vesničky nedaleko Valašského Meziříčí.

Do jejího domečku na kopci v zahradě, který stojí hned vedle »stavení« jedné ze tří dcer. „Z každého okna vidím jedno pohoří – celé panorama Beskyd, Hostýnské vrchy, Vsetínské vrchy, Jeseníky. To jsou tak krásné výhledy a nadhledy,“ vítá nás herečka, která změnila nejen bydlení, ale i vzhled. Z kudrnaté rusovlásky s výraznou hřívou je od podzimu krátkovlasá blondýna.

Paní Jano, co stojí za vaší proměnou, nová role?
„Ne, to ne. Jen už mě nebavilo barvit si vlasy, proto jsem se rozhodla pro radikální krok. Ale zas taková změna to není, kdysi dávno, v mých 19 letech, mě takto do filmu ostříhala a odbarvila režisérka Eva Sadková a já jsem pak jako blondýna natočila víc věcí, například Smrt stopařek. Byla jiná móda, vlasy se žehlily, a to přesně dělali maskéři se mnou, natahovali je! (směje se) Kudrny mám celý život svoje. Je to výhoda, nemusíte se česat.“

Čím to je, že vás v posledních letech na obrazovkách nevídáme? Nechcete snad točit?
„Já bych točila, kdyby bylo co! Když pominu seriál Cesty domů a poslední pohádku Tajemství staré bambitky, je to tak, jak to v naší branži chodí. Pracujete hodně, a pak zase vůbec. Nejsem ani první, ani poslední, koho to potkalo. Když to někomu vykládám, nechce mi věřit. Je pravda, že mě to trochu zaskočilo, ale nejsem na své profesi závislá, závislost mám pouze na valašských kopcích.“

Přitom jste byla první sitcomovou herečkou u nás….
„Když jsem točila Nováky, spoluproducenti z USA, kteří se původně podíleli na přípravě, tvrdili: Když natočíte takový seriál, tak máte vystaráno pracovně i finančně do smrti. A já na to: Myslíte?
V Americe možná, ale u nás ne, tady máme jiná pravidla. Pravdu jsem měla já.“

Nováci byli ve své době fenomén. Jak jste se k roli dostala?
„Šla jsem na konkurz, kterého se zúčastnila většina mých vrstevníků. A já to vyhrála. Ale možná proto, že výběr byl pod dohledem mezinárodní produkce. Nova tenkrát měla vizi, že vytvoří skupinu herců, kteří by pracovali výhradně pro jejich studio. Když mi režisér Dušan Klein, který měl původně Nováky režírovat, volal, že jsem roli dostala, myslela jsem, že si dělá legraci. Nakonec se režisér změnil, z původního castingu jsem zůstala jen já a další herci byli znovu vybráni. Dodnes netuším, proč to pan režisér Klein vzdal. Moc mě to mrzelo.“

Proč jste pak s Otou Jirákem ze seriálu odešli?
„Neodešli jsme dobrovolně, byli jsme odejiti! Veřejnosti bylo sděleno, že jsme odjeli do Ameriky. (směje se) Začali jsme totiž bojovat za lepší texty. Ze začátku psali scénáře Ondřej Neff, Jan Vedral a další dobří autoři. Když už se vysílalo dva roky, začaly se přidávat smíchy, každý díl psal někdo jiný, tak jsme se s Otou trochu vzepřeli. Bylo nám dáno najevo, že nejsme dost populární a dobří, vzhledem k snižování sledovanosti. Tak nás přeobsadili Janou Paulovou a Pavlem Zedníčkem. Zahodili jsme zbytek scénářů do popelnice a šli na pivo. Brali jsme to tak, že to byla krásná práce, ale něco končí a něco zase začíná.“

Celý článek si můžete přečíst v tištěném nedělním vydání deníku Aha!