Skutečný příběh: Ten voják jsem já!
4 fotografie
Když německá vojska obsadila v roce 1939 ČR a prezident Beneš vyzval obyvatelstvo k posílení tvořících se zahraničních jednotek, bylo Janu Perlovi (dnes 89) teprve šestnáct let.
Přesto vstoupil společně s dalšími vlastenci do české zahraniční armády a postupně ho osud zavedl až na rozpálenou poušť do Tobruku.
Právě letos uplyne rovných sedmdesát let od doby, kdy se právě tam československý pěší prapor pod velením pplk. Karla Klapálka zúčastnil bitev s německými a italskými vojsky. Podplukovník ve výslužbě Jan Perl byl při tom.
Zfalšovaný pas
„Hitler slíbil, že z naší krásné země udělá ráj pro své nejvěrnější a ten český ksindl vyžene na Sibiř. Mnozí studenti se proto rozhodli odejít do zahraničí,“ začíná své vyprávění válečný veterán Jan Perl.
Také jeho první kroky vedly do Polska, k první vzniklé zahraniční jednotce v Krakově, které velel pozdější generál a prezident republiky Ludvík Svoboda. Student gymnázia Jan to však neměl lehké, nesplňoval předepsaný věk.
„Kamarád Pavel Vranský, se kterým jsme stále v kontaktu, mi upravil pas, obstaral jsem si klobouk a rázem jsem byl o dva roky starší, “ vzpomíná na své vojenské začátky Jan Perl. Díky zfalšování data narození se stal členem českého legionu pod polským vrchním velením, se kterým se po obsazení Polska německou armádou přesunul dále na východ.
V sovětském zajetí
„Naše jednotka padla do zajetí Rudé armády a v sovětském zajetí jsem strávil rok a půl. Mezi Moskvou a Berlínem existoval v té době pakt o neútočení. Tehdejšímu plukovníku Svobodovi se však podařilo Rusy přesvědčit, a protože se v Egyptě pod britským velením vytvořil český prapor tehdejšího plukovníka Klapálka, část se nás tam přemístila. V Oděse jsme se po skupinách nalodili a přepluli do Turecka a dále do Haify, kde jsme dostali anglické uniformy a pokračovali do Alexandrie. Odtud se jednotka po základním výcviku přemístila do pouště, na egyptskolibyjskou hranici,“ líčí svou válečnou anabázi Jan Perl.
Po několika měsících a dalších přesunech spojených s různými úkoly se v roce 1941 jednotka přemístila do Tobruku. Ovšem bez Jana Perla, který na tureckosyrských hranicích onemocněl malárií.
Liják mu zachránil život
Do Tobruku se mladý voják přepravil po vyléčení letadlem společně s jedním australským důstojníkem. Jeho hlavním úkolem byla průzkumná aktivita namířená proti německým a italským jednotkám, které byly daleko lépe vyzbrojeny. Území bylo zaminováno a zde se také Jan poprvé ocitl tváří v tvář smrti, od které ho paradoxně zachránil silný déšť.
„Němci kladli bomby, které napřed vyskočily a asi metr nad zemí teprve explodovaly naplno. Tím, že byl obrovský liják, tak všechny miny v tom koridoru, kde se valila voda, navlhly. Mně se stalo, že jsem šlápl na minu, která vyskočila a natrhla mi nohavici. V okamžiku, když se objevila zhruba ve výši mého pasu, jsem se loučil se životem. Koukl jsem na ni a hlavou mi proběhl celý můj krátký život. Pak mina dopadla zpět do písku a nic se nestalo,“ vzpomíná na chvíli hrůzy válečný veterán, který se v Tobruku ocitl dokonce dvakrát.
Poprvé jako příslušník pěšího praporu, podruhé v letech 1942 – 1943 u protiletadlové obrany přístavu.
Ve dne žár, v noci mráz
Podmínky v poušti byly náročné, mimořádné byly i teplotní rozdíly. Zatímco ve dne byla tropická vedra kolem pětatřiceti stupňů, v noci klesala rtuť teploměru až k nule.
„Noční průzkumy probíhaly mnohdy v mrazivém počasí a často šlo o život. Němci měli výkonné světlomety, jednou jsme se ocitli v kuželu světla a následovala prudká palba. Naštěstí se nám povedlo palbu opětovat a vrátit se ve zdraví zpět na základnu,“ vzpomíná na dramatické chvíle Jan Perl.
Každý ale takové štěstí neměl. Několik jeho kamarádů se z Tobruku domů již nevrátilo. Mají tam svůj hřbitov a pamětní desku. I když byl po válce do Tobruku pozván, podívat se tam již nebyl. Zato jako přímý účastník bojů ocenil i stejnojmenný film režiséra Václava Marhoula.
Jako výraz pochvaly mu daroval dýmku s vyrytým datem a místem Tobruk, kterou si po celá léta schovával. Námitku měl jen ke scéně, kdy voják střelí klečícího Němce zezadu do hlavy. To by prý nikdo z nich neudělal.
Odmítl zastřelit Němce
Blízko smrti se Jan Perl ocitl ještě ke konci války při invazi ve Francii, kdy působil pro změnu jako tankista.
„Bylo to v noci a s tankem jsme uvízli v mírně zasněžené krajině, vše nám splývalo v jednu bílou rovinu. Vylezl jsem z tanku a najednou slyším německy: Ruce vzhůru! Hlas mi připadal nějaký dětský, a když jsem se podíval, uviděl jsem vykuleného mladého kluka s namířeným automatem v ruce, skoro dítě. Rozhodl jsem se rychle. Vykopl jsem mu automat z ruky a vytáhl pistoli. Mohl jsem ho zastřelit, nebo nakopat do zadku. Nakonec jsem na něj zařval, ať kouká zmizet, nebo mu rozstřílím pr*el, že ho vlastní matka nepozná. Rozklepal se a zmizel,“ vzpomíná Jan Perl.
Kamarád mu zemřel v náručí
Smutné chvíle války zažil ještě dva dny po válce, také ve Francii. Tam přišel o kamaráda, který mu zemřel v náručí.
„Němci nám stále nedali pokoj, pořád nás ostřelovali. Viděl jsem ho, jak leží po zásahu zakrvácený na zemi. Když jsem ho zvedl, řekl mi jen – »Honzo, je konec, nemá to cenu.« Byl to ohromný kluk, bylo mu jedenadvacet let a společně jsme hodně prožili,“ dodává muž, kterého mrzí nevzdělanost a myšlení některých mladších spoluobčanů.
„Jednou se mě asi pětadvacetiletý člověk zeptal, proč jsme vlastně ty Němce vyhnali. Řekl jsem mu, že ho neviním z toho, že to neví, ale ať se zeptá maminky nebo paní učitelky. Že mu to zapomněly říct,“ říká válečný veterán a účastník bojů u Tobruku Jan Perl.
Po válce pracoval Jan Perl celý život v letecké dopravě na pražské Ruzyni, s výjimkou pěti let, kdy v padesátých letech makal u lopaty. Dnes žije s manželkou, se kterou oslavili již 63 společných let, v pražském Karlíně. Po válce si dodělal maturitu, ale vytouženou medicínu mu už bývalý režim vystudovat neumožnil.
Co se stalo u Tobruku roku 1941
Město v Libyi na hranici s Egyptem bylo 11. dubna 1941 obklíčeno německoitalskými vojsky. Obklíčené území hájily britské a australské jednotky, které byly vystřídány čerstvými silami.
Mezi ně patřil také 11. Československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka o síle 643 mužů. Čechoslováci hájili nejvíce ohrožený západní úsek pevnostní hranice. V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno.
4 fotografie
