Ota Jirák: S Lábusem jsme »zkazili« pár generací! Jů a Hele slaví 30. narozeniny...

Na pohřbu herce Martina Štěpánka (†63) minulý pátek také vzbudil zájem veřejnosti svou přítomností na tajuplném rituálu zednářů. O tom všem si herec a mim povídal s deníkem Aha!

ZÁSKOK ZA NEDĚLU

Jak vlastně budou plyšoví Jů a Hele, kteří se na obrazovce poprvé objevili v roce 1980, svou třicítku slavit?

„Příští měsíc se chystá jubilejní vysílání. Doufám, že oslavy budou důstojné!“

Oranžové Hele mělo první rok života hlas někoho jiného. Jak jste k němu přišel vy?

„Nejdříve mě oslovili, ale pak mi řekli: »S tebou by to bylo těžký, ty jsi pořád v luftu.« Já totiž odjel na tři měsíce do Holandska s pantomimou, a tak to začal dělat Milánek Neděla. Ten po roce onemocněl – měl těžkou cukrovku, byl dlouho v nemocnici. Byl jsem osloven znovu. Mně se mezitím narodila dcera a já přestal jezdit po zájezdech, takže jsem měl víc času... Tak jsem za Milánkem byl s tím, jestli to můžu vzít za něj. A on že určitě, že jsem to měl stejně dělat původně já. Od tý doby už to dělám.“

Jelo se celých třicet let v kuse?

„Samozřejmě byly přestávky. Vždy když se změnilo vedení redakce, všichni chtěli inovovat. A jak to většinou bývá, vyhodí se to, co nejvíc funguje, a vymění se to za to, co nefunguje. Takže se vystřídalo celkem dost věcí. Ale pak se vždycky sáhlo po starých dobrých Jůhelácích. Když jsme měli pauzu, dělal jsem třeba ptáka Čau, ale když za mnou přišli, ať dělám Obražovku, z toho jsem vycouval. To už bylo opravdu moc!“

Postavičky vznikly za komunistického režimu, nechtěli vás po revoluci zrušit?

„Po revoluci nás naopak znovu vzkřísili. Potom přišla Obražovka pana Knížáka, kosmický dvouhlavý kašpárek a Půda... To ale bylo spíš pro mladé, ne pro děti. Moje žena měla pravdu, když říkala, že každé dítě raději sáhne po plyšákovi než po péru z gauče.“

V případě Jůheláků šlo o originální nápad, nebo byly postavičky něčím inspirované?

„Standa Holý (Stanislav Holý – ilustrátor) je velmi šťastně nakreslil, ale inspirované to bylo americkým pořadem Mapet Show a Sesame Street.“

Na jakém principu se scénky Jů a Hele vyrábějí?

„Dělá se to jako černý divadlo. Byly i chvíle, kdy dali mima do kostýmu, když se to dělalo v exteriérech, ale všichni nás měli spojený s tím, že jsme v tom zalezlý. Vezli takhle v červnu Jirku Lábuse na Kavčí hory a tam se ptali, co tam jede dělat. A on že Jů a Hele. »Jéé, to vám bude vedro, pane Lábus,« říkali mu. Tak to ale není. Dělají to loutkoherci, se kterými jsme ale za ta léta sehraní.“

»ZKAŽENÉ GENERACE«

Máte volnou ruku? Můžete si pozměňovat znění scének, zasahovat do děje?

„Děláme to tak. Občas autoři udělají nějaké nedopatření, pak nastupujeme my. Takže se třeba ve scénáři objeví, že Muf (další populární postava – pozn.red.) nese něco v ruce... Přitom on žádné ruce nemá, to ví každé malé dítě. Takže se to musí pozměnit. Ale za ta léta už jsme vtiskli postavičkám jistý charakter, takže se takové věci už moc nestávají. Autoři vědí. To víte, třicet let je třicet let, s Jirkou Lábusem si vždycky říkáme, to už jsme »zkazili« pěkných pár generací.“

Stávalo se, že byl scénář změněný z ideologických důvodů, že zasáhl někdo shůry?

„Občas se to stávalo, například když jsme měli v textu, že »jsme v rejži«. Přiběhla za námi dramaturgyně Andulka Jurásková s hrůzou v očích s tím, že to nemůžeme říkat, že teď zdražili rýži. A já na to: »Tak řekneme rovnou, že jsme v prd...!« Ale to se taky neujalo. (smích) Takové věci se děly.“

Dostávali jste hodně dopisů?

„Diváci psali strašně moc. Měli jsme tři roky pauzu, a děti to pořád znaly, pořád si o Jů a Hele psaly...“

Čekali jste takový úspěch?

„To rozhodně ne. Starší už snad jsou jenom zprávy. Pan Doubrava to vymyslel velmi pěkně, do toho Standa Holý, který je vytvořil. Divil jsem se, že Jů a Hele učí třeba angličtinu, a my o tom ani nevíme. Ale právě to byla věc, která mi na tom celém chyběla, ta edukativní, výchovná věc.“

Poznávají vás podle hlasu?

„Jak stárnu, tak mě poznají i podle ksichtu. (smích) Stává se to. »Jé, ten hlas znám,« slýchávám dost často. »Vy jste Hele?« ptají se. Anebo rodiče hučí do dětí: ,»Víš, co je to za pána?« A čekají, že ratolestně zahlaholí: »Hele!!!«, leč dítko vyhrkne: »Doktor Pantoflíček!« (postava ze seriálu Ordinace v růžové zahradě – pozn. red.). To se mi stalo docela nedávno.“

Která éra »Jůheláků« vás bavila nejvíc?

„Ze začátku to bylo skvělý. Ale postupně se to začalo oklešťovat a teď jsme v pozicích vycpávek. Že by to byl zlatý důl, to rozhodně ne. Děláme to, protože nás to baví. Je to naše srdcová záležitost. Ale mám radost, že nás nikdy do ničeho netlačili, třeba že jsme nikdy nemuseli vystupovat na mítinku té které politické strany.“ (smích)

PANTOFLÍČEK ZPĚT

Už jste zmínil doktora Pantoflíčka. Na co se mohou diváci Ordinace v růžové zahradě 2 těšit?

„Sám jsem zvědavý. Rok jsem měl pauzu, protože ten děj se točil hlavně kolem vztahů a postelí, a na to já nejsem dost přesvědčivý typ. Ale teď jsem se zase vrátil, tak uvidíme.“

Moc se toho neví o vaší rodině...

„Ženat jsem už třicet jedna let, a to šťastně a máme krásnou a nadanou dceru. Poté, co se mnou, coby dítě, byla několikrát na natáčení, na zájezdu nebo na zkoušce v divadle, zvolila si rozumně jinou dráhu. Čekám na vnoučata, jestli alespoň ta se nevydají mojí cestou. Doufám ovšem, že budou po Terezce a vyberou si také nějaké svobodnější povolání. Zatím na ně ovšem jen čekám.“

Na pohřbu Martina Štěpánka jste se účastnil zednářského rituálu. Ten řád je opředen mnoha tajemstvími, můžete o něm něco prozradit?

„Tentokrát vás asi zklamu. Zednářství má svá tajemství a tajemství přestává být tajemstvím, mluvíli se o něm na všech rozích. Zda jsem, či nejsem zednářem, je moje velmi osobní věc. Ať jsem, či nejsem, mluvit o tom, s dovolením, nebudu.“

V roli doktora Pantoflíčka se Jirák vrací po roce do Ordinace v růžové zahradě 2. Jaký osud mu scenáristé přichystají?

Jak vznikal rozhovor

S hercem Otou Jirákem jsme se setkali poté, co skončil natáčení v jednom dabingovém studiu na pražském Smíchově. A protože byl jeden z posledních pěkných dní babího léta, navrhl, abychom rozhovor »odbyli« venku v přírodě. Už po pár minutách bylo jasné, že si tvůrci Jů a Hele nemohli vybrat lépe. O osudech plyšových postaviček, které bavily celé generace dětí, totiž mluví s takovým zápalem a zaujetím, že si oranžového Jůheláka už nelze představit s hlasem nikoho jiného.

Na bazén na chalupě v Mnichově Hradišti je Jirák náležitě pyšný.