Nejstarší lékařka v Česku: Je jí 95 let, a stále ordinuje!

Čtyři generace pacientů

Irma Němečková se narodila na začátku první světové války v české rodině ve Vídni. „Otec musel jako státní úředník narukovat, a já s maminkou jsme tak odjely do Čech. Když válka skončila, dostal otec místo jako vyšší úředník na Ministerstvu pošt v Praze, kde jsem také nastoupila do první třídy,“ vzpomíná na roky svého dětství usměvavá doktorka. Po studiu na gymnáziu vystudovala medicínu na Karlově univerzitě v Praze, kde promovala pět dní před příchodem německých vojsk. Asi po třech letech studií ji lékařská praxe zavedla do Hradce Králové, kde se seznámila s budoucím manželem, o několik let starším rodákem z Vysočiny, kterého si po skončení studií vzala. Společně pak vykonávali lékařskou praxi ve Světlé nad Sázavou, kde získali v začátcích i skromný byt s ordinací. „Ordinuji tady od roku 1940 a v některých rodinách jsem jako rodinný lékař ošetřovala nejméně čtyři generace pacientů. U jedné rodiny by to dokonce byla již pátá generace, ale odstěhovali se do Prahy,“ říká paní Irma, která zasvětila medicíně doslova celý život.

Za pacienty na saních

Tehdy byla praktická medicína úplně něco jiného, než dnes. „Například v zimě byly někdy tak kruté podmínky, že jsme mohli k pacientům jen na saních, tažených koňmi. Jednou jsem takhle jela k porodu asi tři kilometry od Světlé. Žena měla již dvě děti, porod šel dobře, ale maminka krvácela a nešlo ven lůžko. Věděla jsem, že je to na mně a že se jedná o minuty. Nakonec se mi podařilo přirostlé lůžko odloupnout i zastavit krvácení. V šest ráno jsem jela domů, šťastná, že to tak dopadlo,“ vzpomíná i po letech se slzami v očích doktorka. Pohotovostní směny s výjezdy – denní i noční – praktikovala do svých 78 let. K lékařským vědomostem prý patří také štěstí. „Určit v terénu vždy správnou diagnózu není snadné. Například zda se jedná o záchvat způsobený vysokým cukrem, nebo naopak jeho nedostatkem. V nemocniční laboratoři je to pak už jednoduché,“ vysvětluje paní Irma.

I mladí umírají

Jednou ji volali k pacientce, které bylo něco přes třicet let, že jí hrozně zabolelo v břiše, až se ji udělalo špatně. Slábla doslova před očima. Paní doktorku zajímalo, kdy měla naposled měsíčky, ale dotyčná ji ujistila, že byla u gynekologa a těhotná není. Lékařka však tenkrát přesto usoudila, že se jedná o mimoděložní těhotenství a díky tomu, že se pacientka dostala včas na operační stůl, dopadlo vše dobře. Ne vždy však měly výjezdy šťastný konec. Například, když před lety dva mladíci přejížděli na motocyklu železniční trať a zachytil je právě projíždějící vlak. „Ten jeden vyvázl zdráv, ale jeho bratra jsme našli nedaleko v křoví. Po neúspěšném umělém dýchání jsme ho naložili do sanitky a já věděla, že je vše marné, že už nežije. Jeho bratrovi, který jel se mnou, jsem to však nedokázala říct. Od primáře v nemocnici jsem se pak dozvěděla, jak nešťastný mladík na bratrovu smrt zareagoval. Řekl mu: ‚Ale pane primáři, vždyť je mu teprve dvaadvacet!‘ Primář mu odpověděl, že i tak mladí lidé umírají,“ vzpomíná paní Irma.

Manžel zmizel kousek ode mě

V roce 1984 se paní Irma navždy rozloučila se svým manželem. „Jeli jsme tenkrát k rybníku, asi čtyři kilometry od města, kde měli naši známí mlýn. Manžel, který byl výborný plavec, se toho dne nemohl dočkat, až se vykoupe. Bylo asi půl čtvrté odpoledne, když si konečně zaplaval, ale pořád mu to bylo málo. Známí nás volali na svačinu, ale manžel chtěl, abychom šli ještě předtím do vody. Když jsme se konečně rozhodli k návratu na břeh, ponořil si ještě hlavu pod hladinu, jak to míval ve zvyku, a už se nevynořil. Kousek vedle mě se utopil. Ještě jsem si říkala, jak mu vynadám, že mě tak straší, ale našli ho až druhý den potápěči,“ vrací se o čtvrt století zpět paní Irma. Paradoxní na celé smutné události je fakt, že manžel paní Irmy vodu miloval, a to nejen v rybníku nebo bazénu. Rád dlouho pobýval i doma ve vaně, kde ho musela jeho žena často kontrolovat, jestli náhodou neusnul nebo se neutopil.

Nedávno přišla o nohu

Zhruba před čtyřmi roky narazil paní doktorce do levé nohy pes. Udělala se jí nejdříve modřina a posléze se dostavily bolesti, které byly největší hlavně v nočních hodinách. Rána se nejprve zhoršila, ale po transplantaci postiženého místa se noha úspěšně hojila. Potom došlo bohužel ke zhoršení a transplantát začal odpadávat. Nakonec došlo k nejhoršímu, k amputaci levé nohy.„Čtyři roky mi léčily kapacity bércový vřed, až jsem přišla o nohu. Nic jsem nezanedbala, ve všem jsem lékaře poslechla. Když mě před amputací pustili v hrozném stavu z nemocnice domů, dostala jsem celkovou otravu, boláky se objevily i na druhé noze. V noci jsem nemohla bolestmi spát, a tak jsem se v nemocnici ocitla znovu,“ říká i přes ránu osudu stále vitální žena. Nyní si zhruba půl roku zvyká na život na vozíku. Rehabilitační sestry s obdivem sledují, jak si ve svém úctyhodném věku vede. Paní doktorka se cítí dobře, pocit únavy nezná, vadí jí jen závislost na pomoci druhých.

Důchod má 14 000 Kč a 12 000 pobírá navíc po amputaci nohy. Ale nestačí to, protože musí mít asistenta, který ji stojí na hodinu čtyřicet korun a to 21 hodin denně. Od 14 do 17 hodin je totiž doma sama. Jelikož jako doktorka již nemůže docházet na návštěvy a zhruba dva roky řídit auto, podepsalo se to finančně i na její lékařské praxi. Naštěstí jí vypomáhá syn, který jí každý měsíc posílá ze zahraničí alespoň 500 eur.

Ani nedávná amputace levé nohy, paní Irmě neubrala na optimismu.

Recept na dlouhověkost doktorky Němečkové:

Maminka paní Irmy se dožila čtyřiadevadesáti, tatínek devadesáti let. „Nikdy jsem nekouřila a alkohol jsem pila jen příležitostně. Celý život jsem jedla málo, proto jsem nikdy neměla trable s tloustnutím. Také jsem nikdy nestonala. Tučné pokrmy jsem neměla ráda, a když jsme například jeli s manželem na nějaké zabíjačky, říkal, že je hanba mě tam vůbec zvát. Že prý sním jednu jitrnici a potom piji čaj. Jako dítě jsem maso vůbec nejedla, tomu jsem přišla na chuť až teď. Nejraději mám svíčkovou, řízek s bramborovým salátem a meruňkové knedlíky. Také se snažím jíst hodně zeleninu a ovoce, což je důležité. Asi do pětašedesáti let jsem hrála tenis a jezdila lyžovat. Pohodlný život jsem rozhodně neměla, vždy jsem měla hodně práce. Do třiadevadesáti jsem řídila auto,“ komentuje svou dlouhověkost MUDr. Irma Němečková.

Paní Irma jako třináctiletá.

S manželem na svatební fotografii.