Nevidomá Alena Schutová (23): Můj život bez očí

Personál Kavárny Potmě, která ukazovala život slepých během nedávno skončeného filmového festivalu v Karlových Varech, by mohl vyprávět. A právě tady – v neprostupné tmě, ve které cinkají lžičky a lidé si hlasitě objednávají černou kávu – se začal odvíjet i příběh holky, která od šestnácti let nevidí...

Příběh Aleny Schutové (23) ze Zlína začal až příliš brzo. Narodila se o tři měsíce dřív, než měla, se silným zeleným zákalem. Ze zraku zbyly jen cucky. Jedním okem viděla do vzdálenosti půl metru, druhým na metr a půl. A ještě rozmazaně. Jenže lékaři řekli jejím rodičům, že maličká nevidí vůbec nic. A tak máma s tátou malé Alence dlouho nevěřili, že přece jen něco málo vidí. Mysleli si, že si to jen nalhává...

Když jí byly tři roky, dali ji do internátní školky pro nevidomé a handicapované děti v Brně. Bylo to dál než 130 kilometrů od Alenina bydliště, takže tam zůstávala i bydlet. Rodiče si ji vyzvedávali někdy až jednou za tři týdny, a tak se musela chtíc nechtíc učit samostatnosti. To v dnešní době považuje za svoji nejlepší vlastnost.

Rána za ranou

Následovala základní škola ve stejném ústavu a také to, že rodiče konečně uvěřili, že Alenka opravdu aspoň něco vidí. „Vzali mě k lidovému léčiteli. V ordinaci měl za sebou neonovou lampu. Bylo to natolik jasné světlo, že jsem se mámy zeptala, co to tam svítí.“

Bohužel tohle zjištění přišlo natolik pozdě, že léčba už nebyla možná. Alena těsně před svými šestnáctými narozeninami přišla i o zbytky zraku. „Bylo to dost těžké, ale člověk si musí říct – co se dá dělat, musíš to zvládnout.“

Jakoby toho všeho nebylo dost, o rok později nastaly další komplikace. Trvalá bolest v očních bulvách vedla k operaci – lékaři Alence nefunkční orgány prostě vyřízli. „Když mě pouštěli z nemocnice, měla jsem v očních jamkách ještě stehy. Když jsem si měla poprvé sama na jizvy natřít mast, strašně se mi třásly ruce. Neuměla jsem si to sáhnutí do prázdna vůbec představit! Ale na druhou stranu už mě zase netrápila ta věčná bolest, kterou jsem do té doby musela snášet.“

Dnes žije Alena se skleněnými očními protézami. Má troje – hnědé, modré, zelené. „Nejradši mám modré, ale občas se probudím se smutnější náladou a vezmu si hnědé.“

Dnes zpívá s Anetou

Alena má odmalička hudební talent. Už od základní školy zpívala v dětském sboru. Není tedy divu, že se jí její spolužáci na internátní škole se zaměřením na výpočetní techniku a techniku administrativy celou dobu ptali, co tam dělá. A proč to nejde zkusit do Prahy na konzervatoř. Tahle myšlenka v Aleně zakořenila natolik, že po dvou letech studia na střední škole nakonec zkusila talentové zkoušky na konzervatoř a ladičskou školu Jana Deyla. Uspěla! A natrvalo se přesunula do Prahy.

V neznámém prostředí sice nastaly problémy, ale Alena už v té době byla téměř stoprocentně samostatná. Během krátké doby zvládla různá úskalí hlavního města, třeba eskalátory v metru. Na konzervatoři začala konečně naplno rozvíjet svůj pěvecký talent při studiu operního zpěvu. Jako další předměty si vybrala hru na kytaru a klavír.

Před třemi lety se pak potkala s Martinou Kaderkovou, ředitelkou Nadačního fondu Českého rozhlasu. A dozvěděla se o projektu Světluška, se kterým Ála dodnes úzce spolupracuje. Díky tomu zažila spoustu nových a pro nevidomého člověka neobvyklých situací. Přes moderování benefičního koncertu Anety Langerové, která je současně i patronkou projektu Světluška, až po obsluhování v karlovarské Kavárně Potmě. Ta má lidem přiblížit život nevidomých. Těm zase umožňuje – někdy poprvé v životě – pracovat.

V těchto dnech si Alena užívá prázdniny a pomalu se připravuje na dvouleté absolutorium na konzervatoři. A taky se těší na další podzimní koncert s Anetou Langerovou.

Reportáž z Kavárny Potmě

Nemáte chuť na kávu, kterou ale neuvidíte?

Určitě jste někdy zkusili chodit se zavřenýma očima, abyste zjistili, jaké to je bez zraku. Po prvním nárazu do stolku jste oči rychle otevřeli a došli si pro to, co jste potřebovali. V Kavárně potmě, která byla jedním z fenoménů festivalu ve Varech, by vám ale otevření očí nepomohlo. Černočernou tmu neprosvítil téměř ani paprsek slunce...

Kavárna potmě vznikla díky Nadačnímu fondu Českého rozhlasu a jeho projektu Světluška. Aby si zdravý člověk udělal představu, jak žijí slepci, otevřela Světluška v Karlových Varech během festivalu Kavárnu Potmě.

Před kavárnou se každému dostalo vysvětlení, co ho v kavárně čeká a jaká se tam musí dodržovat pravidla. Málokdo si totiž uvědomí třeba to, jaké problémy dokáže nevidomým nadělat špatně odložená kabelka. A tak si všichni návštěvníci poctivě nechávali zavazadla venku v úschově. Nevidomá průvodkyně pozdravila skupinku hostů a vysvětlila jim, jak se navzájem chytit, aby se neztratili. Otevřela dveře, křikla »tak a hurá, jde se do tmy« a vláček pěti lidí zmizel v kavárně.

Uvnitř je to zvláštní pocit. Můžete oči zavřít, nebo je nechat otevřené – stejně je všude černočerná tma. A vám nezbývá, než průvodkyni důvěřovat. Usednete ke stolu, upřete pozornost směrem, odkud jste ji naposledy slyšeli, a hmatem se snažíte najít kolegy u stolu. Vtom se naprosto z opačného směru ozve: „Dobrý den, jsem vaše číšnice, co vám mohu nabídnout?“

Lekavější typy teď zažily šok. Číšnice opouští stůl, aby přinesla nápoj, a okamžitě se rozvine hovor, jakých se tu vedly desítky. Jaké má kdo pocity, jaké je to nic nevidět. Patetické věty přeruší příchod číšnice s kávou. Po jednom si bere ruce hostů a vkládá jim do nich hrnečky, cukr, mléko. Všechno už si musíte do hrnečku s kávou dopravit sami. Po dopití kávy si hosté objednají vodiče, ten je srovná do už známého vláčku a vyvede zpět na světlo.

Kdo nebyl opatrný a vyšel ze tmy do slunce bez slunečních brýlí, měl co dělat, aby hned o někoho nezakopl. Průvodkyně se loučí, znovu se ozve věta »tak a hurá, jde se do tmy«. Denně takhle stihla příjemná parta nevidomých lidí obsloužit na 200 lidí.