František Šedivý (79) - Trpěl jsem v komunistickém lágru
Neustálý hlad, bezdůvodné noční nástupy a tvrdá práce, která bere sílu žít. Budíček ve tři čtvrtě na pět, chatrné oblečení a psychický teror, který vás poníží jako psa.
A nikdy ty hrůzy nezapomenu
Teď není řeč o nacistickém koncentráku za 2. světové války, ale o pracovním táboře komunistického režimu. Rudým peklem jáchymovských dolů prošel i František Šedivý (79), odsouzený na 14 let za velezradu a špionáž. Dodnes když zavzpomíná, má v očích hrůzu...
Psal se rok 1948. Tehdy jednadvacetiletý František se zapojil do ilegální studentské skupiny, která se snažila burcovat lidi před nastávajícím režimem. V té době se přes své známé seznámil s mužem, který měl prý výborné kontakty na zahraniční zpravodajské služby a mohl v protikomunistickém odboji hodně pomoci! Onen dotyčný si začal říkat Petr, choval se suverénně, uměl výborně anglicky a budil důvěru. Až do té doby, než byla na poli u Bráníka nalezena mrtvola jednoho z mužů, který Františka s Petrem seznámil.
„Rozhodl jsem se Petra prověřit přímo v zahraničí. Pomohl mi můj známý Jiří Týfa, kterému se podařilo utéct z Československa a později nás před Petrem pomocí smluveného hesla ve vysílání Svobodné Evropy varoval. Petr byl skutečně agentem StB,“ vzpomíná František.
Zhubl jsem 17 kilo
Varování ale přišlo pozdě... František Šedivý byl na základě materiálů shromážděných agentem StB Petrem 8. května 1952 v Praze zatčen a uvězněn na Pankráci. „Byl jsem obviněn z velezrady a špionáže pro zahraničí. Můj osud byl neurčitý a ocitl jsem se v takzvané čekací cele, kde byli výhradně vězni s navrženým trestem smrti. V polovině listopadu byl soud, a já vyfasoval 14 let,“ líčí dnes šedovlasý muž. Následovala věznice Mírov, odkud byl po třech měsících převezen do nechvalně proslulého koncentračního tábora v Jáchymově. Po dalších dvou a půl letech skončil v Příbrami, kde byly podmínky o něco snesitelnější. Nejhorší období prožil po příjezdu do Jáchymova. Byl přidělen na povrchové pracoviště, konkrétně na stavbu sídliště. „Ocitl jsem se v táboře C, kde v tom zimním období vládl neuvěřitelný hlad. Ke snídani jsme dostávali černé kafe a deset kostek cukru na týden. K tomu malý krajíček černého chleba na den. Oběd sestával převážně z jednoho knedlíku politého jakousi omáčkou a dvakrát týdně jsme dostávali tři kousky masa velikosti desetihaléře. K večeři byla třikrát týdně polévka, tedy teplá voda s kousky tvrdé zeleniny a brambor. Během tří měsíců jsem ze sedmdesáti kilo zhubl na třiapadesát. Když jsme někdy v neděli dostali k obědu buchtu, výjimečně jsme na několik minut zahnali hlad.“
Dřeli mě jako mezka Práce byla těžká. Denně musel každý vykopat nejméně čtyři kubíky zeminy bez ohledu na věk. Společně s ním pracovali i lidé starší šedesáti let. „Bachaři nás nebili, alespoň já se s tím nikdy nesetkal, ale sadismus některých se projevoval jinak. Například v nesmyslných dvouhodinových nástupech v dvacetistupňovém mrazu a chatrném oblečení. V těch si liboval hlavně bývalý přisluhovač gestapa, kápo Rozehnal,“ vzpomíná s hořkostí v hlase František.
Omrzliny proto byly na denním pořádku. Sám František měl omrzlé ucho a nohy si balil do novin. Také brutální tresty v korekci (malých betonových bunkrech) s dřevěnou pryčnou byly v době mrazu likvidační. „Byl tam také bachař, který donutil jednoho Slováka, aby si lehl na hromadu kamení. Nechal ho tam tak dlouho, až mu tekla krev ze zad. Vězeň řval bolestí, nakonec se zbláznil a skončil na psychiatrii. Takových krutostí bylo nepočítaně.“
Život v lágru se na něm zdravotně podepsal. Nedávno podstoupil náročnou operaci srdce včetně bypassu.„Do pověstné věže smrti, kde se drtila uranová ruda a kde působilo silné záření, jsem byl naštěstí zařazen jen krátce. Tam pracovali vězni bez jakékoliv ochrany, a prakticky byli odsouzeni k likvidaci.“
Na útěk nikdy vážně nepomýšlel. Spíše byl smutný z toho, že se na něho nevztahovala žádná amnestie. Počítal s tou v roce 1962, těšil se hlavně na maminku. Nevyšlo to. Krátce na to zemřela. Prožíval pocity beznaděje a psychického utrpení. Když mu o rok později nabídl náčelník, aby si napsal žádost o milost, všechno se v něm vzbouřilo. „Řekl jsem mu, že nemám proč. Moje dívka se vdala, matka zemřela, a nikoho jiného jsem neměl. Také jsem mu řekl, že kdybych nabídku přijal, uzavřel bych si cestu, abych si to s nimi v budoucnu rozdal. To se také stalo, později jsem byl rehabilitován.“
Po propuštění v roce 1964 (odseděl si 12 let) se oženil a založil rodinu. Agenta Petra už nikdy nespatřil...
