Meteoroložka Alena Zárybnická (55): Učí znát záchranáře počasí
S Českou televizí spolupracuje meteoroložka Alena Zárybnická (55) už dvacet devět let. Málokdo ale ví, že je úzce propojena i s horskou službou. A protože ta letos slaví devadesátku, oslovila ji, aby vytvořila námět k novému dokumentu V zajetí hor.
Paní Zárybnická, kdy jste se poprvé seznámila s prostředím horské služby?
„Oslovili mě před jednadvaceti lety, jestli bych pro ně nepřednášela meteorologii. Kývla jsem a od té doby se táhne moje letní i zimní škola a výcvik cvičitelů v Tatrách. Když zvládnou všechny zkoušky, tak se teprve stávají z čekatelů členy horské služby.“
Vy je i zkoušíte?
„Z meteorologie ano. Říkají, že patřím k těm přísnějším paním učitelkám.“ (usmívá se)
Co všechno musí budoucí záchranáři umět?
„Musí mít teoretické i praktické znalosti, splnit sportovní limity, umět slanit se zraněným, lyžovat se sáněmi, v létě běhat, v zimě jezdit na skialpech. Musí umět lézt na ledech, na skalách, učí se, jak záchranné práce organizovat. Od té doby, co se používá aplikace Záchranka, se vše dost proměnilo, je v ní k dispozici poloha i informace o zraněném.“
K jakým největším změnám ještě za 90 let došlo?
„Je jich víc. Na začátku se adepti rekrutovali z těch, kteří hory dobře znali, bydleli tam, šlo o boudaře, pošťáky, hlásili se jako dobrovolníci. Ale neexistovaly žádné metodiky, nepředávali si zkušenosti. Dnes je vše propracovanější. Největším rozdílem jsou asi mobilní telefony a zmíněná aplikace. Kliknete a ona vás lokalizuje.“
Změnila se ale i technika, ne?
„Ano, přibyly helikoptéry, termovize… Hory jsou pro záchranáře dostupnější díky skútrům a čtyřkolkám, z běžek se přešlo na skialpové lyže. I odbornost je vyšší, záchranáři už jsou malí doktoři. Celou řadu věcí dnes umí udělat sami na místě, mají na to medicínské vybavení.“
Vy sama žijete ve Špindlerově Mlýně. Co vás vedlo k přesunu z města do hor?
„Fakt, že je tam všechno opravdové, 3D, na vše si můžete sáhnout. Těch vjemů je tam spousta. Navíc tam počasí všechny zajímá. Každý potřebuje vědět, jak bude, protože je na tom bezprostředně závislý.“
Co když vám předpověď nevyjde?
„Tak to je moment, který mi soused, lavinový preventista, dává sežrat. Ráno odcházím z bytu, třeba na lyže, otevřou se dveře na patře a on řekne: „Tak dneska vám to vůbec nevyšlo!“ (směje se) A pak to mám celý den na talíři. Lidi na horách ale vědí, že tam předpovědi vyjít nemusí.“
Čím se řídíte vy? Předpovědí či pohledem na oblohu?
„Jedno bez druhého nejde. Pohledem na oblohu si ověřujete, jestli je model reálně tam, kde má být a počítá to, co má. Když se realita odlišuje od toho, co model spočítal, tak pozor na předpovídané období. Pokud je tam shoda, dá se mu důvěřovat víc. Ale přiznávám, že není větší ostuda, než když zmokne meteorolog.“
To je pravda.
„Možná jsem až paranoidní, ale snažím se nepříjemným situacím předcházet. Vždycky s sebou do hor nosím spoustu náhradního oblečení a říkám si: Proč si do batohu nedat péřovou bundu, teplé rukavice, alufólii, elementární lékárničku, abych, když se něco stane, komfortně přečkala, než mi někdo přijde pomoct? I v našem dokumentu zazní: »Ať si lidi klidně chodí nazí na Sněžku, ale vezmou si s sebou batoh s oblečením«!“
Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (19.10.2025)
