Emeritní kapitán Mario Juhas (79): Mořský vlk ve výslužbě
Když budete mít štěstí, můžete potkat i na Vltavě pravého mořského vlka. Plavil se sice celý život po řekách, ale má tolik zážitků, zkušeností, za sebou dosti bouřlivý život a rád vypráví. Na velkých řekách po celé Evropě prožil Mario Juhas (79) přes padesát let.
Život emeritního lodního kapitána, který nyní žije v garsonce Domova pro seniory v Chomutově, by tak vydal na knihu. Psal by třeba také o tom, jak zůstal sám s malým synem a musel řeku na dlouhé roky opustit. Nebo naposledy, jak se dohadoval s ředitelkou domova pro seniory, aby směl řídit elektrický invalidní vozík (psali jsme v Aha!). Ale pěkně od začátku…
Do patnácti Belgičan
Už jen ten jeho původ! Narodil se v Německu, žil všude možně, boty z toulavého telete dostal do kolíbky a už je nezul. „Ano, narodil jsem se v Německu, ale do patnácti let jsem byl Belgičan. Ovšem cítím se odjakživa jako Čech. Od konce války jsem pak také v Čechách vyrůstal,“ začíná své vyprávění pan Mario Juhas. Rodiče, máma Belgičanka a tatínek Čech, se poznali v továrně v Německu, kam byli během druhé světové války nasazeni na práci. Po jejím skončení spolu ale odešli do Chomutova. Mario se šel v patnácti učit lodníkem do Děčína a od třetího ročníku v roce 1959 se už plavil pod vlajkou Československé plavby Labsko-Oderské po řekách a kanálech Evropy!
Doma budeš, žádná řeka
Později musel na několik let plavbu přerušit, aby se mohl starat o syna Roberta (†59), než dosáhl plnoletosti a narukoval na vojnu. „Když už jsem o kluka bojoval, abych ho mohl vychovávat, tak jsem se pak o něj musel i postarat. Chtěl jsem pomoc po rodičích, ale máma jasně řekla – ty si budeš dělat děti a my se o ně budeme starat? Na to zapomeň, chlapče.“ A tak šel dělat řidiče z povolání a na řeku na dlouhé roky koukal jen ze silnic na břehu…
Kriminálka Hamburk
V osmdesátých letech se na nákladní lodě ale zase vrátil. „Znám řeky od Polska až po Francii. Zažil jsem je za každého počasí. Když byla vichřice, ale taky krásné západy a východy slunce. Řeka je dřina, ale také romantika. Jak vám jednou přiroste k srdci, nechce se pustit!“ Poznal velká města na většině řek, přístavy, krčmy, ghetta a temná zákoutí. „Třeba Hamburk znám jako své boty. Proto se rád dívám na seriál Kriminálka Hamburk a vím, o čem to je. Někdy je realita možná horší, město v mé době bylo ještě hodně divoké a prohnilé.“ Lodě miluje od malička. Možná za to může maminka, mimoděk ho zřejmě dovedla na vodu… „To je pravda, už jako malému kloučkovi mi pletla svetry a na každém z nich byla lodička,“ zaleskne se slza v oku i tomuhle životem ošlehanému chlapovi.
Tvář Pražských Benátek
Mario před lety nastoupil k dopravní vodní společnosti Pražské Benátky, kde po Vltavě vozil výletníky na historické salonní lodi Nepomuk z roku 1933. A stal se tváří společnosti. Už sice nestojí za kormidelním kolem, ale občas přijme pozvání a brázdí vltavské vody jako vzácný host. „My Maria pořád považujeme za člena našeho týmu. Zaučoval mě i naše mladé lodníky. Takže na přednášky si pro něj občas zajedeme i dnes,“ říká Zdeněk Bergman, majitel Pražských Benátek. „A tváří společnosti je stále. Vypadal a vypadá jako kapitán, byl excelentní kapitán, tak jsem mu to nabídnul,“ dodal Bergman.
Jak to bylo se synem…
Jako správný námořník měl Mario rád ženy. Kdo by nevěděl, že v každém přístavu čeká na mořské vlky jiná milenka. A jediného syna Roberta si přivezl prakticky z řeky. Jako velmi mladý potkal slečnu. „Svezl jsem ji po Labi z Děčína do Ústí a nějak přeskočila jiskra. Za devět měsíců se kluk narodil,“ vypráví kapitán smutně. Syna přežil a to nechce žádný rodič… „Loni zemřel, měli jsme k sobě blízko, vždyť jsem ho vychovával. Jeho matka se o něj nemohla starat, a tak jsem ho dostal do péče. Nechcete, aby bylo vaše dítě v děcáku. Tak jsem obětoval na pár let řeku. Bohatě jsem ji užil později.“ Podruhé se oženil, ale brzy ovdověl, zůstali si jen se sestrou Marií (73), která bydlí na Lounsku. Navštěvují se. A když je smutno, jde Mario k řece. To je láska na celý život.
Psí táta
Druhou velkou láskou Maria Juhase byla kynologie a se svými psy, výhradně německými ovčáky, dosahoval vrcholových zkoušek a byl rozhodčím. Deset let byl členem Záchranné brigády kynologů Ústeckého kraje.
