Na skok v protiatomovém krytu pod Prahou: Zmenšený Stalin pod Parukářkou
3 fotografie
Protiatomové kryty, ačkoliv si to nechceme připouštět, jsou nyní hodně aktuální téma. Na okupované Ukrajině znamenají mnohdy záchranu holého života. Lidé vyhnáni válkou z rozbořených domů v nich přežívají v bídných podmínkách, jenomže nemají jinou možnost. Umíme si představit jejich zoufalství? Do jednoho z krytů jsme se vydali.
I když jen na skok, krátkou exkurzi. Stejně vás napadne, co kdyby se konflikt náhodou dostal až k nám. Co kdybychom se i my museli uchýlit do bezpečí podzemí? Jak to tam funguje? Zvolili jsme protiatomový bunkr na pražské Parukářce, který byl vybudován během Studené války v letech 1950 – 55. Západ a Východ na sebe mířily jadernými hlavicemi, kdo si mohl být jistý, že nějakému generálovi nepřeskočí a neujede prst na spoušti... Během Karibské krize v roce 1962 tekly nervy všem. A do toho Československo uprostřed možného konfliktu! Nárazníkové pásmo, brr. My už ale vstupujeme do podzemí, bunkr byl v té době schopný pojmout až 5000 osob a stal se tím kapacitně největším krytem v Praze, pokud tedy nepočítáme zastávky metra, které jsou schopny »ubytovat « asi 30 % obyvatel Prahy.
Místo na oslavy
Dnes je kryt připravený pojmout »jen« asi 2500 lidí, ale když už by tady museli být, mohou využít vysokou lezeckou stěnu nebo si projít skryté muzeum Studené války, kde se mimo jiné nachází i zmenšená kopie sochy Stalina. A navrch její obrovské části, o které náš pan průvodce několikrát málem zakopl (šlo o obrovský nos). Také nám ukázal další zázemí včetně skrytého baru. „On se ten bar nezdá, ale je připraven k okamžitému využití! Podívejte, třeba po posledním Silvestru tady jsou ještě nějaké zbytky!“ smál se a ukazoval na plastovou čepičku na figuríně v protichemickém obleku. Pod čtyřtunovými pancéřovými dveřmi se kromě baru ale skrývají i zbraně. „Samozřejmě nejsou nabité. A v případě mejdanu bychom si jich stejně neměli všímat,“ poučoval průvodce. V devadesátých letech bychom tu našli ještě třeba sklad radiátorů či bicyklů.
Tři dny a dost!
Velmi překvapená jsem byla tím, jak ikonickým místem kryt je. Na první pohled vypadá jako ponuré a opuštěné místo, ve skutečnosti se zde ale tvořily počítačové hry, válečné filmy, seriály, a dokonce i pár filmů pro dospělé – to vše hlavně na točitých schodech! Pan průvodce nám skutečně líčil kdejaké detaily. Ovšem kdyby vypukla válka a obyvatelstvo Prahy se ocitlo v ohrožení, nastanou úplně jiné podmínky. Lidé v podzemí pohodlně přečkají 72 hodin, tedy tři dny, nepřipojí se sice k Wi-Fi, ale jistě ocení důmyslně vytvořenou vzduchotechniku, čerpadla, generátory a pitnou vodu. Po uplynutí tří dnů se prý jeden obyvatel krytu musí po žebříku vyšplhat ven, změřit radiaci a rozhodnout, co bude dál. Není to ale složité rozhodování, protože kryt po třech dnech už nezajišťuje o moc lepší podmínky než okolí.
Ubytování tedy není žádná sláva, prostor disponuje jen židlemi a lavicemi, a i toaletní papír by si prý návštěvníci měli přinést vlastní. „Ano, jako první při útěku si do krytu berte toaleťák, ne žádné smlouvy! Nejnutnější věci. Ale stejně toho moc člověk zabalit nestihne,“ kázal průvodce. Topení také není součástí, není to ale problém, protože tak velké množství osob se zahřeje vzájemně. Překvapením je, že kryt, kde by se nikomu nemělo nic přihodit, je vybaven velkou márnicí, která je sice dosti provizorní, ale funkční. Skládá se z jednoduchých boxů a velkých pytlů. Takže tady myslí na všechno. To už ale jdeme ven na sluníčko a já doufám, že bunkr zůstane už navždy jen muzeem a reliktem doby.
3 fotografie
