Otužováním proti covidové depresi: Voda 4,2 °C, vzduch -2 °C
7 fotografií
Můžete ji vidět po krk ve vodě, právě teď, v chladném prosinci; ženskou ponořenou v rybníku u kostela v pražské Liboci. Stojí bez hnutí, usmívá se. Někdy je tam těch hlav víc, jen kulichy koukají, kolemjdoucím je z té partičky zima, ale otužilci v lehkém rauši právě prožívají blažené chvilky. Vyhánějí stres, zvyšují imunitu, posilují srdce, posouvají limity. Lidé lezou dobrovolně do ledové vody, národ chce být v mizérii roku 2020 odolnější...
Kolem netečně plují kačeny, zjevně už si zvykly. Běžní občané se noří do rybníka Terezka v létě, fotografka našich novin s přáteli z běžeckého klubu tam leze v zimě. Mária Rušinová (35) je spontánní tatranské děvče, rodačka z Popradu. Má mnohem raději zimu než teplo, do otužování se ale pustila až letos.
Nejdřív šla zadkem napřed
Nadchne se pro kdejakou blbost. Jistě, je to trochu móda, dílem k tomu také přispěla doba covidová, lidé jsou ke svému zdraví pozornější. Guru ledové koupačky, Wim Hof (61) z Nizozemska, vyhlásil boj rýmě, nachlazení a depresím už před lety. Jenže jeho knížka vyšla česky až letos. Mária se poctivě rozdýchává, naplno, co plíce dovolí. Měli byste cítit bránici, mírný tlak na solar plexus, zároveň zklidnit myšlenky. Pomalu kráčí do vody, jen žádné cákání! „Když jsem šla do rybníka poprvé, couvala jsem jako rak. Chtěla jsem mít břeh na očích a vědět, že když mi to bude nepříjemné, uteču zpátky,“ popisuje první zkušenosti. Už pár let běhá, na solidní úrovni, účastní se závodů a dosud jen chladila nohy v ledové tříšti po tréninku. Jezdí štreky na silničním kole, chodí po horách. „Většinou jsem si sprchovala nohy studenou vodou. Se skutečným otužováním jsem začala až v říjnu v táborském Jordánu.“ Ale to bylo ještě deset stupňů... Voda 4,2 °C, vzduch dva pod nulou, zaznamenala si teď v prosinci do deníčku.
Po koupeli cvičení sumo
Národ touží být vůči čínskému viru i dalším jiným nemocem rezistentní, připravený, a také se chce pobavit. Je to o hecování, partičky vodomilů najdete po celé zemi. Tady v Liboci skupince vodníků fandí lidé ze břehu, těší se, až vylezou ven. Začíná totiž druhé kolo show. „Cvičíme, vypadá to trochu jako sumo nebo spartakiáda. Ruce, nohy, zahřát se. Dřep, výpad. A kousek je kopeček, vyběhnu ho nahoru a dolu. A pak rychle domů.“ Poprvé myslela, že ji klepne, tisíce jehliček projedou pod kůži, zuby drkotají a srdce se stáhne. „Byla to panika, ale musela jsem se zklidnit, rozdýchat to, věděla jsem, že minuta stačí a pak můžu vylézt ven.“ Teď vydrží pět osm minut, v týdnu rozbíjela tenký led. Najednou je z toho mírná závislost. „Lezeš z vody a směješ se, vyplavují se endorfiny. Jsi rád, že jsi to přežil, a těšíš se, až půjdeš znovu. Lidi jsou happy, nadopovaní dobrou náladou,“ líčí Mária. Dokonce k téhle zvrhlé zálibě přemluvila svého zimomřivého partnera.
Celý článek najdete v tištěné verzi Aha! 6.12.2020
7 fotografií
