Miroslav (34): Žiju jen s půlkou těla!

• Unikátní operace
• Uřízli mu trup pod pupkem
• A on dokázal přežít!

Jako první pacient v Česku podstoupil zákrok už před sedmi lety Robert, který se narodil ochrnutý na dolní polovinu těla. „Tím, jak takto postižení lidé stále sedí na vozíku, v křesle, nebo leží, se jim vytvářejí proleženiny, které se musí postupně ošetřovat, a oni procházejí řadou operací,“ vysvětluje operatér profesor František Antoš a popisuje, že zákroky spočívají v odstranění odumřelé části postižené tkáně a následné plastické rekonstrukci.

„Pacient je pak pár týdnů či měsíců relativně v pořádku, než dojde k otlaku v jiném místě. Otlaky jindy však způsobují nejen problémy na kůži, ale pacient dostává zánět i do pánevních kostí a dochází k otravě krve. V tom momentě dochází k zánětu všech orgánů, které jsou v pánvi, a je třeba udělat další zákroky tak, aby mohli chodit na »záchod«. Je třeba vyvést tlusté střevo a močovody bokem,“ uvádí Antoš s tím, že často ani takový zákrok nemocným dlouhodobě nepomůže a život se jim mění už jen na čekání na smrt. Jedinou záchranou pro takto nemocné je oddělení celé dolní poloviny těla. „Je potřeba oddělit dolní polovinu těla, která je poškozena a žádným jiným způsobem ji už není možné ošetřit tak, aby nemocní neměli stále otravu krve a buď náhle, nebo pozvolna neumírali,“ popisuje Antoš i situaci svého prvního pacienta Roberta. „Výsledek je takový, že jeho tělo končí pupkem,“ dodává Antoš, jehož tým tak chce dát naději dalším lidem na hranici mezi životem a smrtí. „Chceme ukázat, že i těm, kteří jsou na pokraji smrti a nemají žádnou jinou možnost než čekat na konec, lze pomoci. A že pak mohou žít plnohodnotný život stejně jako Robert a náš další pacient Miroslav, operovaný letos v březnu,“ říká operatér.

Se zkráceným tělem se prý pacient naučí lehce pohybovat. „Stojí na rukou a za určitých podmínek, pokud je rovný povrch, je na rukou i schopen chodit. Má elektrický vozík, v něm speciální skořápku, v níž sedí, a může se kdekoliv volně pohybovat,“ dodává Antoš.

Jeden nemocný zemřel…

Lékaři na Bulovce operovali už tři takto nemocné, jeden pacient však zemřel – nechtěl žít… „Mezi těmito dvěma pacienty jsme operovali muže (65), kterému zánětlivý proces v organismu už zničil ledviny a musel být na dialýze. Přesto jsme se k operaci odhodlali. Dopadla dobře, ale on na komplikace způsobené nedostatečnou funkcí ledvin zemřel. Vzhledem k postupující nemoci odmítal spolupracovat. Vůle pacienta chtít se uzdravit je to základní pro úspěšnou operaci,“ dodává profesor Antoš.

Nemocní si vybírají smrt!

Doktorům na Bulovku se ozývají kolegové z českých špitálů, kteří chtějí pomoci nemocným pacientům. „Vše jim popíšeme a řekneme, že pacient musí být předem o zákroku informovaný,“ uvádí profesor František Antoš a dodává, že se ale většinou zpětně ozvou, že si takový zákrok pacient nepřeje. „Dochází k situacím, že pacient raději zemře. Nemocný se vždy ale musí rozhodnout sám, operace je náročná s vysokou možností úmrtí,“ říká Antoš. Čím je zákrok tak život ohrožující? „Pro pacienta je každá operace rizikem. Po této se navíc tělo vyskytne v situaci, kdy nemá jednu svoji polovinu a srdci, které je zvyklé pumpovat krev do celého těla, neumíme říct pumpuj méně. Může dojít k jeho přetížení a úmrtí,“ říká Antoš, podle nějž však tým specialistů dělá vše pro to, aby k tomu nedošlo.

Robert (41) Pomáhám teď své babičce!

Robert (41) z Hořic v Podkrkonoší podstoupil unikátní zákrok jako první pacient v Česku. Od narození byl ochrnutý na dolní polovinu těla, vyrůstal bez rodičů v Jedličkově ústavu, jen na víkendy jezdil k babičce a dědovi.

Na Bulovku se dostal s akutní otravou krve se čtyřicítkou horečkou. Lékaři mu museli nejdříve amputovat pravou nohu. Měl však i další defekty, které nebylo možné odstranit. Proto mu provedli odstranění dolní poloviny těla. „Do té chvíle trávil Robert většinu života po nemocnicích, po operaci v ní byl jen dvakrát na kontrole a úpravě skořepiny, v níž sedí a jezdí na vozíku,“ uvádí profesor Antoš.

Kdy jste začal mít první problémy?
„Už v pubertě, pak jsem ale dostal zánět do kostí pánve a nedalo se už nic dělat. Kdyby se pan profesor nerozhodl k operaci, tak by se mnou byl konec.“

Jak jste se po operaci cítil?
„Měl jsem pocit, že jsem hlavou dolů, jak jsem neměl ten spodek. Sestřičky jsem pořád otravoval, aby mi zvedly podhlavník. Trvalo nějakou dobu, než jsem si zvykl.“

A teď máte nějaké problémy?
„Potřebuju někoho, aby mi pomáhal, sám všechno nedokážu, ale jinak jsem v pořádku.“

Co děláte?
„Nepracuju, ale snažím se starat o babičku. Je už stará a žije v domově důchodců, což je od nás přes kopec. Jezdím tam za ní, beru ji na vozíku ven. Ona nemá elektrický, tak ji tlačím, v cukrárně si dáme nějakou dobrotu, kafe.“

Nelitujete, že jste na operaci šel?
„Jsem rád, že jsem šel. Kvůli babičce, můžu jí trošičku splatit to, co ona dělala pro mě. Celý život mi nahrazovala mámu.“

Miroslav (34) Prodělal jsem 31 operací!

Miroslav (34) z Chrastavy na Liberecku se na vozíku ocitl v osmnácti po nehodě na motorce. Měl obrovské proleženiny, za dvanáct let života musel prodělat 31 operací, a nakonec mu byly amputovány obě nohy.

„K nám přišel v takovém stavu, že musel být uveden do umělého spánku, byl na plicní ventilaci a v podstatě umíral,“ popisuje profesor Antoš. Po operaci byl ale neuvěřitelně rychle v pořádku. „Měl výhodu, že byl ve výborné fyzické kondici. Nicméně byl tak v pořádku, že velmi rychle začal jezdit na vozíku a operační rána povolila. Bylo proto nutné podstoupit další operaci a zkrátit mu tělo o další obratel,“ dodává Antoš.

Mirku, vy jste na rozdíl od Roberta chodil, jak jste se vyrovnal s tím, že nemáte nohy?
„Ochrnul jsem v osmnácti a půl po nehodě na motorce. Rok předtím jsem se oženil a v den nehody jsem měl pět měsíců a pět dnů starého syna.“

Nad vodou vás držela tedy rodina?
„Manželka mi zpočátku hodně pomohla, postupem času mezi námi docházelo k rozepřím, tak jsem šli od sebe. Teď žiju s matkou a se synem.“

Jak dlouho jste se pro operaci rozhodoval?
„Pět vteřin. Neměl jsem jinou možnost – žít, nebo zemřít. Život se mi neuvěřitelně změnil. Jsem lehčí, dokážu se lépe pohybovat a nemám proleženiny, což je ohromná výhoda. Dřív jsem si musel dělat i sedmkrát denně převazy. Teď jsem v pohodě, žije se mi jednodušeji.“

Jaké máte půl roku po operaci plány?
„Těším se, že začnu chodit do bazénu. Poté, co jsem ochrnul a udělaly se mi proleženiny, jsem nemohl do vody kvůli infekci, teď se už bát nemusím.“