Hrdina Alois Dubec slavil 95: Je nás už jen šest, ale ještě jsme tu!

Hrdinou se stal, jen co dospěl. Místo nucených prací v Německu se dal k vládnímu vojsku, armádě takřka beze zbraní, kterou nacisté v protektorátu tolerovali. Setkal se tam s vlastenci a důstojníky z první republiky. „Dokonce se tam dal poslouchat cizí rozhlas, BBC. Hlídali jsme trať, občas jsme chytili nějakého uprchlíka, byl jsem svědkem toho, že se nikam nepřidal a pustili jsme ho dál běžet. Vládní vojsko se chovalo lépe než četnictvo, nikdy jsme nebyli nasazeni proti parašutistům,“ vzpomínal. 

Zběhl k partyzánům
Když začali mít nacisté v roce 1944 problémy v Itálii, Češi se jim hodili. Držet tam frontu odmítl. Zběhl ke garibaldovcům, tamním partyzánům. „Na to asi nejvíc vzpomínám. Mám tam hodně přátel,“ konstatoval. Následně se přes Švýcarsko dostal do Anglie, kde se přihlásil k výcviku letců RAF. „Přípravku jsem absolvoval v Cosfordu se zaměřením na boj na Dálném východě. Válka v Evropě už ale končila. Přijeli za námi Masaryk, Beneš, Klementis. Chtěli, abychom výcvik dokončili, ale Angličané už ho chtěli zaplatit,“ popisoval.

Skončil na šachtě
V srpnu 1945 se tak vrátil domů a hlásil se na Leteckou akademii v Hradci Králové, protože neměl maturitu, nebyl přijat. Absolvoval topografický kurz. Po roce 1948 přešel do národního podniku Stavoprojekt, kde dělal geometra. Když se kádrováci dozvěděli, že je »zápaďák«, putoval do dolů v Ostravě. „To byl sešup. Práce byla těžká, ale parta chlapů ohromná. Jen jsem s nimi nedokázal pít,“ říkal. Po šachtě následovaly kamenolom, stavba silnic a meliorační práce. „V maringotce jsem kočoval 12 let. Díky tomu jsem ale poznal v Novém Městě v Krušných horách Oldřišku a vyznal jí lásku,“ usmíval se.

Odsoudili ho
V roce 1968 Dubce definitivně naštvalo, že mu estébáci sebrali kufřík s vyznamenáními a fotografiemi. „Tak jsme ujeli do Švýcarska, kde jsem dostal hned práci, a s Oldřiškou jsme se vzali. Za emigraci jsem byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky a sedm měsíců, zbaven občanství a všech práv. Ze dne na den jsem nebyl Čechem,“ konstatoval.

Doma po 32 letech
Dubcovi se vrátili do Česka v roce 2000 a usadili se v Luhačovicích. „Byli jsme šťastni 44 let. Žena mi odešla do nebe před čtyřmi lety,“ přiblížil. „Život si užívám, zdraví mi zatím slouží. Žije nás z RAF už jen šest, ale ještě jsme tady,“ zdůraznil muž, kterému prezident Miloš Zeman udělil v roce 2016 nejvyšší vyznamenání Řád Bílého lva. Na oslavě včera pokřtil knihu o svém životě Divoký kluk.