Veterán z Dukly Mikuláš Vondráček: Poslali nás na smrt! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Veterán z Dukly Mikuláš Vondráček: Poslali nás na smrt!

Fotografie
Fotografie (internal)

Do Svobodovy armády byl odveden za minutu. Bojovat šel původem Volyňský Čech Mikuláš Vondráček, který včera oslavil 95. narozeniny, dobrovolně. Společně se všemi muži z jeho vesnice Sofievka. Předtím mimo jiné utekl z transportu do Německa a nacistům musel kopat zákopy, na Dukle v roce 1944 strávil měsíc v dešti a blátě, přes 1200 jeho spolubojovníků zemřelo. 

Jak často vzpomínáte na rok 1944?

„Celé období války mi denně kromě vzpomínek připomínají také věci, které mě doma obklopují. Je to například množství různých vyznamenání a řádů.“

Jaké bylo vaše mládí?

„Žádný med, pocházím z vesnice Sofievka, která byla původně na polském území. Z obecné školy jsem šel do měšťanské. Tam jsem vychodil asi sedm tříd, pak jsem byl v internátní škole asi dvě stě kilometrů od domova. Ale vše jsme probrat nestihli, protože vypukla válka. A domů jsem se dostával strastiplnou cestou skrz válečnou linii. Všude byly hromady mrtvol.“

Tehdy už Hitler zaútočil na Sovětský svaz?

„Ano, již před německou invazí jsme byli součástí SSSR.“

Co se dělo potom?

„Za Němců jsem pracoval ve mlýně. Tam jsem byl nějakou dobu zaměstnaný jako strojník. Tedy dokud Hitler nezačal odvádět mladé na nucené práce do Německa. Nakonec sebrali i mě. S kamarádem jsme ale z jedoucího vlaku v Polsku vyskočili, když zpomalil. A utekli jsme zpátky.“

Takže jste měl vyhráno?

„Domů jsme se dostali, ale po čase nás Němci znovu sebrali a kopali jsme pro ně zákopy. V roce 1944 se už ale přiblížili Sověti, Nacistům jsme znovu zdrhli, chtěli jsme do Svobodovy armády.“

Co člověka motivuje, aby se stal vojákem v takto vypjaté situaci?

„Nastoupili tam všichni muži z naší vesnice. Tak to prostě bylo. A celkem i z dalších míst nás bylo dohromady dvanáct tisíc Volyňských Čechů. Do armádního štábu jsme šli pěšky asi sto padesát kilometrů. Jednu noc jsme byli u sovětské protiletadlové jednotky. Ale v noci přišel německý nálet. S bráchou jsme utekli, a když jsme se druhý den vrátili k domu, zbyl tam jeden velký kráter.“

Byl nějaký výcvik?

„Nejprve ne, jen nám řekli, že se granát zmačkne, vyhodí pérko a hodí. Nakonec nás odvezli do dnes ukrajinského města Lutsk. Tam jsem se dostal k baterii, u které jsem začal sloužit jako spojař. V noci byly cvičné poplachy.“

Jak dlouho trval klid před bouří?

„Z Moldavské republiky, kde jsme byli asi dva měsíce, jsme šli pěšky rovnou na Duklu. Když jsme tam dorazili, tak nám bylo řečeno, že za šest dní budeme v Prešově. Jenomže se trochu přepočítali. Němci mezitím stihli odzbrojit hodně Slováků, kteří nám měli být oporou, také měli posily a strategicky se rozmístili.“

Šest dnů se tedy hodně protáhlo.

„Jen boje na polské straně Karpat (část karpatsko-dukelské operace, pozn. red.) trvaly několik týdnů. Pršelo, bylo tam bláto. Němci měli šestihlavňové minomety. Vždycky tedy letělo šest střel najednou. Jakmile narazily na stromy, tak vybuchly, ze všech dřevin okolo nás byla jen torza.“

Měl jste tu dobu nějaké zprávy o bratrovi?

„Brácha také bojoval, ale na jiném místě. Byl ve třetí brigádě u těžkých kulometů. A během bojů jsme se neviděli vůbec.“

To nejhorší ale čekalo na vás...

„Ano, poslali nás na smrt. Když jsme se pak v rámci postupujících bojů dostali k Liptovskému Mikuláši, dostal jsem zásah, a také zápal plic, pak i zánět kloubů a odvezli mě do Levoče, protože tam měli několik nemocnic i ruskýchlazaretů. A dostal jsem se potom až do Lvova. Tam jsem se také dočkal konce války.“ 

Pro vás nebyla výhra ani konec bojů...

„Na Ukrajinu se už moc Volyňských Čechů nevrátilo. Řádili tam banderovci, v Čechách byl větší klid, ale žádná idyla. Nejprve jsem sice získal samotu s rybníkem, bývalý mlýn v pohraničí a bylo aspoň chvíli dobře. Pak ale přišlo znárodnění a já jsem měl pracovat v JZD za 5 korun denně. Přišla hrozná bída.“

Nechal jste si to líbit?

„Když jsem protestoval, nakonec mě dva roky vyšetřoval komunistický prokurátor. Šlo vlastně o vyučeného kováře. Ten mě chtěl pořád zavřít, a celé dva roky jsem kvůli tomu byl bez práce. Z pohraničí jsem proto nakonec odešel, a vůbec nic jsem přitom neměl. Všechno mi totiž sebrali. Koně, krávy i záhumenky.

Jak jste to nakonec vyřešil?

„Po útěku jsem dva roky chodil do agronomické školy. To se mi hodilo, protože jsem potřeboval doplnit některé znalosti. A měl jsem dobrého známého, který byl ředitelem Výzkumného ústavu chmelařského v Žatci. Pak jsem dělal správce na statku, byl ze mě takový docela dobrý chmelař.“

Jste spokojeným penzistou?

„Ano. Jsem celkem spokojeným důchodcem už 30 let, s penězi vystačím. Mám v Rakovníku malou záhrádku, pěstuji broskve. Zkoušel jsem i meruňky, ale pokaždé zmrzly. Koukám na televizi, luštím křížovky a taky čtu Blesk a Aha!.“

Máte ještě rodinu?

„Jsem od roku 2003 vdovec, manželku jsem poznal hned po válce, byla ze Senomat. Mám dceru, dva vnuky, a dokonce i dvě pravnoučata – mladší je po mě také Mikuláš. Pravidelně mě navštěvuje s rodiči, stejně jako dcera, a chodí za mnou také sousedi. Obědy mi nosí pečovatelská služba.“

Karpatsko-dukelská operace

Cílem bojů v Dukelském průsmyku bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Vše začalo již 8. září 1944. Proti německé armádě se tehdy postavila 38. armáda, kterou posílil 1. československý armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody. O život nebo zdraví přišlo 85 000 sovětských, 6500 československých a 52 000 německých vojáků. Nepřítel využil nedostupný horský terén a vytvořil v Karpatech silnou obranu do hloubky až 50 kilometrů. Nejtvrdší boje se odehrály mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944.

Přes mrtvoly jezdily tanky

„V roce 1941 Sověti ustupovali a obě armády se potkaly dva kilometry od nás. Ve Verbě zůstaly tisíce sovětských tanků, protože jim došlo palivo, a vojáci utekli pěšky do lesa. Tam jich Němci mnoho zlikvidovali. U řeky byly stovky mrtvých Němců i Rusů. Těla se válela i po silnicích a nikdo si jich ani nevšímal, jezdily přes ně tanky,“ vzpomíná Vondráček-

Na léky proti malárii čekal týden

„V Moldavsku jsem prodělal malárii. Na léky jsem čekal asi týden, pak jsem dostal injekci, a to byla taková bolest, že jsem se nedokázal ani pohnout. Dva mě museli odnést na seno, abych si odpočinul. Injekce pak přišly ještě dvě, ale záchvaty naštěstí odezněly,“ přiznal veterán.

Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.