Speciál o domácím násilí: První svědectví, rozhovor se sociální pracovnicí a příběh týrané ženy
12 fotografií
Probdělé noci v chladných komnatách, bolest, mučení hladem a pocity méněcennosti. I takový byl život Perchty z Rožmberka, české šlechtičny, kterou známe spíše pod přezdívkou bílá paní. S utrpením, které prožívala na hradě svého manžela Jana z
Lichtenštejna, se Perchta v dopisech svěřovala otci a bratrům. Její listy, v nichž si během dvaceti let mizerného manželství zoufá a úpěnlivě žádá o pomoc, jsou dosud prvním svědectvím o domácím násilí v historii. Je shodou náhod, že týraná žena je dnes asi nejznámějším strašidlem jihočeských hradů a zámků.
ZA VŠECHNO MOHLY PENÍZE
Za Jana z Lichtenštejna, údajně zámožného šlechtice s diplomatickými vazbami, ji otec provdal, když jí bylo 20 let. Zadlužil se, a byl navíc škrt, tak se domníval, že bohatému ženichovi bude Perchtino věno splácet postupně. Jenže Jan měl hluboko do kapsy a od sňatku si sliboval přilepšení. Na průšvih bylo zaděláno… Na tchána přímo udeřit nechtěl a začal si vylévat vztek a léčit mindráky právě na nové manželce. Na začátku příběhu o týrání a šikaně, jehož střípky dnes můžeme poskládat z Perchtiných zoufalých dopisů, tedy stál spor o nevyplacené věno…
VOLÁNÍ O POMOC
Perchtina korespondence je zprvu poměrně nevinná: Šlechtičně se stýská po domově a chce udržet kontakt s rodinou. Už v únoru 1450 se ale začíná zmiňovat o tom, jaké peklo prožívá. „Rač věděti, žeť jsem u veliké tesknosti a u velikéj núzi,“ píše Perchta tatínkovi. Trpí hladem, zimou, a dokonce ji prý týrá služebnictvo. Později se vyznává i z nelehkého vztahu s manželem. „To od něho jsem velikú tesknost měla a několiko zlých slov od něho slyšela,“ popisuje výbušnou povahu Jana z Lichtenštejna. Na první pohled obyčejná manželská hádka, ve skutečnosti hrozivý teror. Perchta od manžela nedostává žádné peníze, živoří jen o chlebu a vodě. On si ji nevšímá. Otci i bratrovi si Perchta stěžuje, že nemá ani peřinu nebo dříví na otop. Navíc Jana a svou tchyni podezřívá, že ji chtějí otrávit. „A tomuť já sama dobře rozumiem, že by mě rádi s světa sprovodili,“ vzdychá Perchta odevzdaně. Otec ji v dopisech utěšuje, několikrát jí posílá i finanční injekci. Ale protože nechce, aby se skandál, který nerozvážným sňatkem způsobil, rozšířil, veřejně se dcery nikdy nezastane.
SMRT JAKO VYSVOBOZENÍ
Perchtino utrpení pokračuje i poté, co přivede na svět dceru a syna. V dopisech pak mimo jiné žadoní i o kuní kůže, aby děti netrpěly zimou, a naznačuje, že s ní manžel zachází velmi hrubě. Do neutěšené rodinné situace zasahuje až Perchtin bratr Jan, který Lichtenštejnovi v dopise z roku 1465 domlouvá, aby se k sestře choval tak, jak bylo ujednáno. Poslední dopis, který Perchta píše, je z února 1470. Děkuje v něm bratrovi, že se jí jako jediný zastal. Vysvobozením je pro ni ale stejně až manželova smrt v roce 1473. Teprve poté se může vrátit zpět do Krumlova, kde se stává ochranitelkou všech trpících. Svobody si dlouho neužívá. Umírá o necelé tři roky později. Dodnes se ale na českých hradech a zámcích zjevuje v bílém splývavém plášti. Pokud se usmívá, zvěstuje prý radost a štěstí. Má-li ale černé rukavice a sinalý výraz ve tváři, přináší smrt. A důvod, proč je navždy odkázána k bloumání po hradbách? Že Lichtenštejnovi ani na smrtelném loži nedokázala odpustit, jak krutě s ní zacházel
Sociální pracovnice PhDr. Lucie Paprsteinová nejen o příběhu nešťastné Perchty z Rožmberka: Odvaha utéct před týráním a agresí
Když Perchta z Rožmberka psala dopisy o šikaně své rodině, neměla jinou možnost, jak s tyranií manžela bojovat, než se svěřit svým blízkým. Doba ale pokročila. Dnes se oběti domácího násilí mohou obrátit na policii a intervenční centra a zajistit si tak alespoň na přechodnou dobu bezpečí. Týraným osobám v nelehkých chvílích pomáhá i Lucie Paprsteinová, vedoucí Intervenčního centra v Ostravě.
Co myslíte? Byla Perchta z Rožmberka obětí domácího násilí?
„Dopisy dopodrobna neznám. Ale na základě toho, co jste mi citovala, tak možná ano – hodnotila bych to jako domácí násilí. Nicméně neznáme další okolnosti, například jak se Perchta ke svému muži v soukromí chovala. Vždy je nutné znát verzi obou stran.“
Pokud tedy vím o někom ve svém okolí, kdo je obětí domácího násilí, měla bych to hned nahlásit?
„Rozhodně ne. Nejlepší je s tím člověkem nějak bezpečně navázat kontakt, nabídnout, že zprostředkujete pomoc. Říct mu, že to, co se děje za zavřenými dveřmi, je špatně. Oběti si to bohužel často neuvědomují, nejsou připravené odejít od násilníka.“
Je horší fyzická nebo psychická forma domácího násilí?
„Domnívám se, že těžké formy psychického teroru, kdy násilník svou oběť neustále pronásleduje, ponižuje a shazuje, jsou horší než některé fyzické násilí. Psychičtí tyrani jsou zdatní manipulátoři, často i velmi inteligentní lidé, kteří vědí, že oběť nesmí uhodit, jinak by se to celé provalilo. A ohrožená osoba je pak natolik vyčerpaná, že nemá sílu cokoli řešit. Může to vést i ke zdravotním problémům.“
Kdo je v rámci domácího násilí nejohroženější skupinou?
„Samozřejmě děti – ať už přímo, nebo nepřímo. Ty si pak následky nesou s sebou do dospělosti a mají pocit, že chovat se takto k partnerovi je normální, když to tak viděly u maminky a tatínka. A další velmi ohroženou skupinou jsou senioři."
Jak často se setkáváte s případy, kdy je v roli týraného muž?
„Velmi málo. Je to asi 10 % celkového počtu uživatelů intervenčních center, a to bych ještě řekla, že velká část z toho jsou právě senioři. Nicméně pokud už v domácnosti dochází k fyzickému násilí ze strany ženy, může být i brutální.“
Veronika N. (27) byla obětí domácího násilí, ale dokázala odejít: Napadl ji, když čekala miminko
RŮŽOVÝ ZAČÁTEK „Poznali jsme se, když jsem pracovala v supermarketu v Praze,“ vzpomíná Veronika. „Znali jsme se rok, začali spolu bydlet a bylo to strašně fajn.“ Veroničin partner byl pozorný, milý. Nic nenasvědčovalo tomu, že s ním o několik měsíců později prožije doslova peklo. Protože pár začal plánovat rodinu, přestěhoval se do Mělníka. Veronika otěhotněla a byla šťastná. Jenže jedno pivo, které Veroničin přítel dostal na uvítanou na návštěvě u její babičky, způsobilo, že se idylický vztah sesypal jako domeček z karet.
DŽIN V LAHVI
Až později se Veronika dozvěděla, že je její přítel vyléčený alkoholik, a po onom osudném pivu závislosti zase naplno propadl. A pak se úplně změnil. „Nejdřív byl vulgární. Choval se majetnicky, začal mi zakazovat chodit ven, sem tam něco rozbil,“ popisuje Veronika hořce. První náznaky, že něco není v pořádku, přešla. Kvůli rizikovému těhotenství byla na partnerovi finančně závislá. Navíc myslela na své nenarozené miminko a na to, že »tohle« je přece jeho tatínek. Pomyslný pohár trpělivosti měl ale už brzy přetéct. „Vrátil se domů a měl něco upito. Začal křičet, útočit… No a pak mě napadl,“ vypráví Veronika, která po agresivním výstupu svého přítele skončila v nemocnici s hematomem pod dělohou a obrovským strachem, zda o miminko nepřijde.
OBAVY O BUDOUCNOST
V nemocnici si poležela několik týdnů. Její přítel mezitím pokračoval ve své násilnické »krasojízdě« a zničil ve společném bytě všechno, co mu přišlo pod ruku. Za jeho chování zaplatila Veronika krutou daň. Majitel bytu ji z něj ze dne na den vyhodil, a ona se tak z nemocnice neměla kam vrátit. U rodičů zůstat nemohla, jedinou volnou místnost obýval její bratr s těhotnou přítelkyní. Přístřeší našla až v azylovém domě. „Pak se předčasně v sedmém měsíci narodil Honzík. I kvůli tomu, že mě přítel v těhotenství zmlátil, má od narození epilepsii,“ říká Veronika, která se s nelehkou situací poprala statečně. Další rána ale přišla brzy. Když dala šanci novému muži, vyklubal se z něj sňatkový podvodník. Veroniku okradl o poslední úspory a nechal ji na holičkách i přesto, že s ním otěhotněla. „Brala jsem antikoncepci a až do třetího měsíce jsem měla menstruaci. Na potrat už pak bylo pozdě,“ dodává Veronika, které se před necelými dvěma lety narodil druhý syn Dominik. I jeho ale trápí zdravotní problémy. Má alergii na laktózu a špatně slyší na jedno ouško.
Drží palce samoživitelkám
V České republice je kolem 200 000 neúplných rodin. V jejich čele jsou většinou maminky samoživitelky, které často žijí na hranici chudoby. Právě jim už skoro dva roky pomáhá projekt Žanety Slámové (37) a Petry Květové Pšeničné (33) »Fandi mámám«.
„Když jsme přemýšlely o tom, co všechno je potřeba zajistit pro naše děti, uvědomily jsme si, kolik toho je a jak je to všechno drahé,“ vysvětluje Žaneta. „Ty mámy, které zvládají utáhnout domácnost samy, jsou pro nás hrdinky. Proto vznikl projekt Fandi mámám.“ Obě kamarádky strávily asi dva měsíce vymýšlením konceptu. Nakonec se rozhodly, že najdou pět odvážných samoživitelek, které budou ochotné se podělit o svůj příběh a sepíšou seznam věcí, které aktuálně potřebují. Ten se následně objeví na internetových stránkách projektu, a kdokoli bude chtít něco ze seznamu maminkám pořídit, koupí to, zabalí a pošle poštou.
Projekt má velký úspěch. Kamarádky výzvu už pětkrát zopakovaly a s každým kolem se jim hlásí stále více žen v nesnázích. Podmínkou zařazení do projektu je zaslání příběhu a fotografií a doložení potřebných dokumentů. Maminky si také nesmějí přát peníze, ale pouze konkrétní věci, které aktuálně potřebují. „Mnohdy jsme překvapené, že potřebují to, co nám připadá samozřejmé: trvanlivé jídlo, oblečení pro děti, plenky,“ upřesňuje Žaneta. Spolu s Petrou se projektu věnuje ve volném čase. A ačkoli se dámy skvěle doplňují, čas od času se dostaví menší krize. „Když jedna říká, že už nemůže, ta druhá má plno elánu a přesvědčuje ji, že to nesmíme vzdát. Navíc teď máme hodně dobrovolnic, které nám s tím pomáhají, bez jejich pomoci bychom projekt samy neobstaraly. A koneckonců nás to taky psychicky nabíjí. Vždyť co je víc, než vidět šťastnou mámu a děti?“ usmívá se Žaneta.
Mámy samoživitelky můžete podpořit na stránkách www.fandimamam.cz.
Celý článek najdete v tištěném nedělním Aha!
12 fotografií
