Reportér nedělního Aha! z Mexika: TEKLA TU KREV PRO MAYSKÉ BOHY!
11 fotografií
„Pohled pro bohy,“ chce se říct na vrcholku pyramidy zaniklého mayského sídla Calakmul. Zelené moře okolo, nedohlédnete konce. Po vysilujícím výstupu po příkrém nekonečném schodišti je to odměna. Aniž si to člověk uvědomí, není daleko od pravdy. Právě tady se před tisícovkou let odehrávaly krvavé obětní rituály pro přízeň mayských bohů. Proteklo tu víc krve, než si umíme představit.
Kult oběti, krve, tady byl nade vše. Městský stát Calakmul ve své době patřil k nejmocnějším centrům mayského světa a my jsme tu dnes… Ruiny Calakmulu jsou neprávem opomíjené. Jsou stejně rozsáhlé a zachovalé jako Chichén Itzá, Uxmal nebo Palenque, ale stranou turistických cest, na hranici s Guatemalou v mexickém státu Campeche. Musíte si vzít taxík, ale za nějakých devět set korun vás odveze sto kilometrů a ještě na vás počká. Autor reportáže zvolil cestu z Xpujilu s taxikářem a průvodcem Jhovannym. Najít někoho podobného není žádná věda. Najdou si vás tady sami. Jhovanny mě vyzvedl v sedm ráno, paprsky slunce se prodíraly mlhou nad probouzející se vesnicí.
„Napiš o mně do novin,“ směje se 33letý řidič, zatímco sviští po pralesním tankodromu. Mezi ruční brzdou a sedadlem jsou vyskládané knihy o džungli, místních zvířatech a bible. „Tohohle stromu se nesmíš dotknout,“ ukáže na jeden z desítek kmenů. „Okamžitě se osypeš a musíš použít protilátku zase z tamtoho stromu,“ míří prstem na další, tentokrát už rozpoznatelnější kmen, který má rudou loupající se kůru. „To je strom turistů, poznáš ho,“ chechtá se a vtip mu stojí za to, aby zastavil, popošel ke stromu a začal ho hladit. „Taky se na slunci spálí a pak se loupe. Jako turisti,“ líčí snědý domorodec. Cenné rady!
Návštěvníky vyděsil jaguár
Pak už ale na vážnější notu: Ještě nedávno selvu (džungli) obývaly čtyři stovky jaguárů, zvířata tak typická pro mayskou kulturu. A třebaže se teď stahují za vodou níže do Guatemaly, jeden se tu před pár dny ukázal, hned u úpatí pyramidy. Návštěvníci z něj prý byli jaksepatří vyděšeni, ale zvíře nikomu neublížilo. „Mě napadli jen pralesní divočáci,“ ukazuje Jhovanny na místo pod kolenem, kam se mu zvíře, uvázané místo hlídacího psa, zahryzlo. Jsme u bran naleziště a s Jhovannym se loučíme – bude na mě čekat a lákat jiné příchozí na průvodcovské služby. Exotiku si chci užít sám. Je to tu zarostlé, kolem cesty visí liány z korun stromů se zapletenými kmeny, zbytek prostoru vyplňují husté keře. Ve větvích dovádějí vřešťani a chápani, přeskakují mi nad hlavami.
Vítězové umírali…
Dotud jsem schopný rituálům rozumět. Překvapením je pro mě druhý typ obětí, který už končil smrtí. Hlavní roli v ní hrála zmíněná extrémně náročná hra pok-ta-pok. Cílem bylo prohodit několik kilogramů vážící míč kamennou obručí, umístěnou vysoko nad zemí, přičemž hráči směli používat jen údery boky a lokty. Stávalo se, že zápas končil po prvním skórování a mnohdy si vyžádal těžce zraněné i mrtvé na obou stranách. Vítězům se pak dostalo privilegia stát se oběťmi bohům. „Bohové milují vítěze, silné osobnosti. Oni byli šťastní, že mohou být obětováni,“ rozhání Jhovanny můj údiv. Byť dostupné zdroje uvádějí, že to nemuselo vždycky dopadnout tak – někdy byl naopak obětován poražený tým, někdy jednotlivci z obou mužstev. Jisté je, že hra měla silný rituální potenciál a setnuté hlavy nezřídka posloužily jako nový míč pro příští hru.
CELÝ ČLÁNEK NALEZNETE V NEDĚLNÍM AHA!
11 fotografií
