Odjeli na dovolenou, do svého bytu se už nepodívali!

Eva Mojžíšová (89) se narodila v Praze. V srpnu 1968 byla s manželem a dětmi na dovolené v Jugoslávii, a když se doslechli o okupaci Československa, rozhodli se nevrátit. Měli plavky, jen pár kousků letního oblečení. S tím vyrazili do Švýcarska. Domů se podívali až po 25 letech. Za tu dobu stihli procestovat 33 zemí světa.
Zabalili si kufry, zamkli byt a... Nic ze svých věcí, které za dveřmi nechali, nikdy neviděli, nikdy se do bývalého domova už nevrátili. „Bylo mi 42 let. Měli jsme zařízený byt, uvnitř šperky, fotografie – vzpomínky...“ popisuje.
Měli se hlásitK moři odjeli autem, několik dní si užívali. „Pak do kempu přijeli příbuzní a řekli nám, že je okupace Československa,“ vzpomíná na černé okamžiky seniorka Eva. Následně dostali instrukce, že se musí všichni Češi hlásit v Zadaru. Evin manžel odmítl a rozhodli se, že se do Československa už nevrátí a z Jugoslávie odjedou do Švýcarska.
„Uměla jsem německy, tak jsem chtěla do země, kde se domluvím,“ říká. Utíkali bez peněz, něměli ani na benzín. „V Rakousku byl na každém nádraží Červený kříž, dávali nám jídlo a peníze na další cestu,“ vypráví Eva, jak přejeli kus Evropy.
Práce v kiosku„Začátky v nové zemi byly těžké. Neměli jsme peníze, práci, bydleli jsme v uprchlických táborech,“ vzpomíná. Během několika let se ale dokázali vypracovat. „Postavili jsme si dům, já pracovala jako vedoucí jednoho kiosku s jídlem. A s manželem jsme pravidelně cestovali po světě, nejméně jednou ročně,“ říká.
Ve Švýcarsku žili manželé Mojžíšovi 25 let a za tu dobu navštívili 33 zemí. „Nejkrásnější města jsou Rio de Janeiro a Řím. Nejvíce se mi ale líbilo na Srí Lance, kde jsme byli třikrát. Vždycky si tam na mě místní sahali, jestli nejsem nabarvená na bílo a nemám paruku. A naposledy jsme byli s manželem na Seychelách,“ dodává.
Návrat domů...
V roce 1995 se Mojžíšovi vrátili do Česka. „Měli jsme to ve Švýcarsku rádi, cítili jsme se tam jako doma. Nechtělo se nám zpět, jenže na důchod ve Švýcarsku musíte mít odpracováno 33 let, a to jsme neměli. Bydleli jsme deset let v Brně, tam mi manžel zemřel. Pak jsem se vrátila do mé Prahy. Syn i dcera žijí ve Švýcarsku dodnes. Jezdí mě každé dva měsíce navštěvovat,“ dodává Eva, která bydlí v domě pro seniory RoSa.
Utečenecký tábor, hotel, panelák... a dům
Nejprve rodina bydlela v utečeneckém táboře, pak v hotelu v městěčku Walenstadt, kde se o ně staral Červený kříž. „Objevila jsem tam zahradnictví, tak mě tam přijali. Před tím jsem byla v kanceláři, teď jsem dělala mužskou práci. Potom jsme dostali přidělený byt v paneláku, úplně prázdný a my bez peněz. Po přestěhování jsme ale konečně začali opravdu žít. Postupem času jsme si pronajali domek a nakonec si postavili svůj baráček,“ vypočítává.
Nocovali i na smetišti
Eva Mojžíšová ráda vzpomíná na společné cestování s manželem. „Ze začátku, když jsme se usazovali ve Švýcarsku, tak jsme při cestování nechtěli platit kempy. Vždy jsme čekali, až se setmí, a někde si ustlali. Jednou jsme se probudili na smetišti, jindy zase za hřbitovní zdí,“ vzpomíná se smíchem.
Víte, že...
...v noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily československé hranice armády čtyř státu Varšavské smlouvy – Svazu sovětských socialistických republik, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky?