Přesně 70 let od norimberského procesu: Jak dopadli vrazi českého národa!

Na dvoře justičního paláce, v malé tělocvičně, kde ještě před týdnem hráli američtí vojáci basketbal, vyrostly za pouhý den tři šibenice. Na dvou se střídavě věšelo, třetí postavili pro případ, že jedna selže. Okolo každé visely černé závěsy, uvnitř směl být jen kat, jeho dva pomocníci a lékař. Svědkové, že poprava byla dokonána úspěšně, vojáci a novináři postávali okolo opony toho hrozivě vyhlížejícího černého divadla.

Rozsudky smrti byly vyneseny 1. října 1946. Po 216 soudních jednáních, necelém roce od zahájení procesu (20. listopadu 1945). Bylo vyslechnuto 240 svědků přímo před soudem a shromážděno 300 tisíc svědeckých výpovědí. V přísném utajení proběhly popravy 16. října krátce po půlnoci. Ze čtyřiadvaceti obžalovaných bylo 12 odsouzeno k trestu smrti.

Martin Borman, tajemník Hitlera byl souzen v nepřítomnosti, podle všeho zemřel v Berlíně 2. května 1945 během náletů. Hermann Göring (†53), říšský maršál a zástupce Hitlera se otrávil kyanidovou ampulí zhruba dvě hodiny před popravou.

Deset dalších nacistických zrůd bylo oběšeno mezi 1:11 a 2:45, smrt přicházela rychle, poměrně bezbolestně, lékař vždy musel konstatovat smrt, zapisovatelé a novináři viděli mrtvé až položené na nehoblovaných deskách, ještě s oprátkou okolo krku. Mezitím pokuřovali, diskutovali. Deseti nejdůležitějším mužům říše, která měla trvat tisíc let, zlomili vítězové 2. světové války vaz zhruba za dvě a půl hodiny. Jeden se ještě houpal na laně a druhého už přiváděli.

VON RIBBENTROP
První šel na popravu Joachim von Ribbentrop (†53), ministr zahraničí. Vyvedli ho z cely, pouta na rukou mu vyměnili za kožený řemínek. Původně se zamýšlelo, že zločinci půjdou s volnýma rukama, ale po sebevraždě Göringa se Američané obávali, že se pokusí otrávit i další odsouzení.

Ribbentrop vystoupal po třinácti schodech na pódium zhruba ve výši 180 cm, za oponou už jej čekal kat. Ribbentrop se snažil zachovat stoický klid až do konce. Když se ho zeptali na jméno, neodpověděl. Až na pobídku své jméno hystericky zakřičel. Na platformě se pak otočil, zvedl hlavu, zatnul zuby a na otázku, zda chce něco sdělit, procedil: „Bůh ochraňuj Německo.“ Nahlas pak deklamoval. „Ať je zachována jednota Německa. Mým posledním přáním je, aby mezi Východem a Západem došlo k dorozumění.“

Pak mu na hlavu nasadili kuklu a nasadili oprátku. Kat zatáhl za páku, propadlo se uvolnilo a Ribbentrop si zlomil vaz. Ještě chvíli chrčel, ale netrvalo to ani půl minuty, co z něj vyprchal život.

KEITEL
Druhý šel Wilhelm Keitel (†64), polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství. Vedle se ještě houpal Ribbentrop a Keitel vystoupal k šibenici. Šel vzpřímený, navzdory opatrnosti až bezradnosti během některých válečných operací, vystupoval sebevědomě jako pruský důstojník.

„Žádám Boha všemohoucího, smiluj se nad německým národem. Dva miliony německých vojáků šly na smrt za svoji vlast. A já nyní následuji své syny.“ V 1:19 se propadlo otevřelo podruhé. V 1:30 americký lékař u obou potvrdil smrt.

Službu konající plukovník povolí pauzu na cigaretu. Přihlížející Rusové a Francouzi si vyměňují kuřivo, debatují, sál o velikosti 18 x 9 metrů se noří do cigaretového dýmu. Dopisovatelé si píší do svých bloků. Tak se reportuje o smrti. S cigaretou a ve zdánlivém klidu noci.

KALTENBRUNNER
Americký seržant odešel pro Ernsta Kaltenbrunnera (†43), šéfa bezpečnostní služby. Třikrát udeřil na dveře jeho cely, pak s doprovodem vstoupil. Bylo 1:36. Kaltenbrunner oblečený ve svetru a modrém dvouřadovém kabát těkal očima, nervózně si olizoval rty, když viděl konstrukci šibenic, zavrávoral. Vyčerpaný a šedivý obličej měl zbrázděný jizvami z buršáckých hrátek s šavlí.
Během procesu krvácel do mozku, uvažovalo se, že bude jeho trest odložen.

Nestalo se. Kaplan ve františkánském rouchu mu dal rozhřešení a šéf gestapa mohl říct svá poslední slova. „Sloužil jsem německému lidu a své vlasti celým svým srdcem. Konal jsem povinnosti v souladu se zákony země a lituji zločinů, které se staly, ale na kterých nenesu podíl viny. Mnoho zdaru, mé milované Německo.“ Propadlo spustilo v 1:39! Polní maršál Keitel byl prohlášen za mrtvého v 01:44.

ROSENBERG
Lešení bylo připraveno pro Alfreda Rosenberga (†53), nacistického ideologa a ministra po východní okupovaná území. Vstoupil v 1:46 a s ním dva knězi. Oči klopil k podlaze a na otázku, zda má co říct, zašeptal jen »ne«. Byl pohublý, malý, pleť měl kašovitě hnědou, před oprátkou ale zesinal. Jeho poprava byla nejrychlejší. V 1:52 je Kaltenbrunner prohlášen za mrtvého, jde to jako na drátkách.

FRANK
Hans Frank (†46), guvernér Polska, vstoupil s úsměvem. Když ale pronášel svá poslední slova, jeho hlas se třásl. Sotva šeptal. „Modlím se k Bohu, aby mě přijal. Jsem vděčný za léčení a slušné zacházení v zajetí.“ Pak zavřel oči a přijal kapuci. Hans Frank musel být během procesu ošetřován, krátce po svém zatčení si chtěl podříznout hrdlo a o dva dny později se pokusil o druhou sebevraždu, při které si pořezal paži.
FRICK
Šestým mužem, který opustil vězeňskou celu, byl Wilhelm Frick (†69), říšský protektor pro Čechy a Moravu. Vstoupil do komory ve 2:05 hodin ráno, šest minut poté, co byl Rosenberg prohlášen za mrtvého. Byl oblečen do kostkovaného vycházkového obleku a působil hodně překvapeně. Rozhlížel se po lidech a na schodech zakopl. „Ať žije věčné Německo!“ vyštěkl arogantně. Ve 2:20 byl prohlášen za mrtvého.

STREICHER
Julius Streicher (†61), majitel a vydavatel protižidovského listu Der Stürmer, vpadl do děje poněkud dramaticky ve 2:12 hodin. Divoce se rozhlížel, ve dveřích se vzepjal a křičel: „Heil Hitler!“ Chtěl se rozmáchnout, smýkl se svými strážci. „I já jdu nyní k Bohu,“ pokračoval teatrálně. 

Přitom vypadal jako pobuda. Ošklivý a malý skřet měl na sobě ošuntělý oblek, namodralou košili bez kravaty, ale zapnutou až ke krku. Před šibenicí zakřičel ještě: „Bolševici vás jednoho dne pověsí!“ Ve tváři mu škubalo, měl tik. Nechtěl říct, jak se jmenuje, z úst mu prýštily sliny v chuchvalcích pěny. Byl to nechutný pohled.

„Však vy dobře víte, jak se jmenuji!“ A když mu soukali černou kápi na hlavu, zavzlykal: „Adele, moje milovaná ženo!“ Ve 2:15 padl do propadla. Dlouho kopal, sténal, tělo prohnuté jako luk sebou škubalo ještě téměř dvě minuty po oběšení. Ve 2:28 byla úředně ověřena jeho smrt.

SAUCKEL
A na scénu přišel Fritz Sauckel (†51), zmocněnec pro nasazování pracovních sil. Do poslední chvíle se obhajoval, že je nevinný. Měl jen svetr a pohledem zvěře zahnané do kouta se rozhlížel po tělocvičně.

Fňukal a štkal: „Umírám nevinný. Bože, chraň Německo, ať znovu povstane. Bože, ochraňuj moji rodinu.“ Ve 2:26 sklaplo propadlo, divoce zasténal a zemřel poměrně rychle, o minutu později byl mrtev. Navíc pod ním prasklo lano a úředně jej lékař ohledal ve 2:39. To byl prohlášen za mrtvého.

JODL
Devátým v průvodu smrti byl Alfred Jodl (†56), náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství branné moci. Hodiny ukazovaly 2:32. Měl skvěle padnoucí uniformu wehrmachtu, zvednutý límec, byl vzorně upraven, jezdecké boty se leskly.

Nicméně nedokázal skrýt nervozitu. Olízl si rty, oči se mu zaleskly: „Zdravím tě, mé milované Německo.“ Také on se ve 2:34 pohroužil do černé díry. Ve 2:50 už ležel na nosítkách a mířil mezi ostatní těla.

SEYSS-INQUART
Přesně ve 2.45 vstoupil Artur Seyss-Inquart (†54), muž, který chtěl zahubit Holandsko (byl guvernér Rakouska a nizozemským komisařem). Byl jako omámený a ztěžka vyšel po schodech na lešení a při každém kroku vlekl za sebou levou nohu. Když dospěl nahoru, rozhlížeje a pomrkávaje do ostře palčivého světla, přistoupil k němu popravčí, aby mu sňal brýle.

Nezdálo se, že by tomuto počínání věnoval pozornost. Jeho oči zůstaly připoutány na trámy nad hlavou. Jeho poslední slova byla pronesena v bezvýrazném tónu. „Doufám, že tato poprava je posledním aktem tragedie druhé světové války a že poučení z této války napomůže míru a vzájemnému porozumění mezi národy.“

A pak s řečnickou pózou dodal: „Věřím v Německo.“ Ve 2.45 byl rozsudek proveden a o deset minut později byl Seyss-Inquart prohlášen úředním lékařem mrtvým.

Vojáci přinášejí jedenáctého odsouzeného, který ale vzal vykonání rozsudku do svých rukou. Na nosítkách leží mrtvola Hermanna Göringa, který spolkl kyanid před 23. hodinou předchozího dne. Největší vrazi a zločinci moderních dějin se tu teď válejí vedle sebe, hromady neživého masa, esence zla, zvůle a fanatismu; už nezmůžou nic. Je po všem, vypořádání s hrůzami války pokročilo o další významný krok.

Je to přelomová historická událost. Němci dodnes nesouhlasí s procesem vedeným Američany, Angličany, Francouzi a Sovětským svazem. Svědkové, lékaři, novináři, popravčí, mohli poprvé během exekuce vyjít do vlahé noci na další cigaretu.

Proč byl Göring mokrý?
Strážní museli přinést mrtvolu Hermanna Göringa na nosítkách. Tělo muselo být také prohlédnuto a kontroly se zúčastnili i němečtí zástupci, aby byl zodpovědně prohlášen za mrtvého a vyvrátili se spekulace o útěku. Göringovy velké bosé nohy prý trčely zpod deky v khaki barvě, jedna ruka spadla přes okraj nosítek.

Göring měl modré hedvábné pyžamo, na prsou celé promáčené, jak se jej snažili vzkřísit. Byl už pohublý, ve vězení neměl přístup ke kokainu, choval se paranoidně i povýšenecky, propadal hysterii i sklíčenosti. Kyanid mu podle všeho přinesl jeden z amerických strážců v plnícím peru.

Kdo provedl exekuci?
Jedním z katů byl praporčík John Clarence Wood (1911 – 1950) ze San Antonia v Texasu. Od listopadu 1945 popravil praporčík Wood 299 osob, většinou německé válečné zločince. „Byl jsem hrdý na to, že jsem zbavil svět válečných zločinců. Ne, necítil jsem, ani v nejmenším, nervozitu. Při této práci nesmíte mít nervy, nesmíte chybovat,“ tvrdil po válce.

Podle všeho se mu i několik poprav nepovedlo, odsouzení na smrt se dlouho dusili, trpěli. Wood zahynul ve 39 letech po zásahu elektrickým proudem, když se pokoušel opravit světlo.

Pohřeb popravených v moři?
Podle nepotvrzených zpráv se krátce po popravě měl za přísného utajení odehrát pohřeb jedenácti nacistů. Mluvilo se o tom, že mrtvoly byly další noc odvezeny zvláštním armádním vozidlem do nejmenovaného přístavního města v Německu.

Měly být vyvezeny na moře, kde byly v tajnosti pohřbeny a žádné další podrobnosti nejsou známy. Vítězné mocnosti tak chtěly zabránit nacistickým fanatikům, aby v budoucnosti uctívali hroby svých mrtvých vůdců.
Další verzí je spálení v pecích koncentračního tábora v Dachau. Mrtvoly byly rozřezány a převezeny tam, kde nacisté páchali své zločiny. Tam také pohlaváři sami skončili.

Nejpravděpodobnější je informace, že skončili v krematoriu hřbitova na východní periferii Mnichova, kam jejich mrtvoly dopravily dvě dodávky v rakvích označených lístky se jmény fiktivních okupačních vojáků. Popel v jedenácti urnách poté američtí vojáci vysypali do potoka Conwentzbach.

Další procesy
Krátce po 2. světové válce se v Evropě podle různých statistik nacházelo kolem 60 tisíc lidí označovaných za válečné zločince. Skutečně potrestána však byla pouze menší část z nich. Tisícům zločinců se podařilo, i za pomoci Červeného kříže či katolické církve, uprchnout z Evropy. Po hlavním Norimberském procesu s předními činiteli Říše se konalo ještě 12 tzv. následných norimberských procesů.