Šokující zápisky z ruského ženského kriminálu v knize Jak udělat revoluci!
6 fotografií
Syrová výpověď o životě v trestanecké kolonii v ruských močálech a hlubokých lesích v Mordvinsku, o ztrátách lidské důstojnosti, to je nová kniha Jak udělat revoluci Naděždy Tolokonnikovové (26). Studentka filozofie, feministka a politická aktivistka, členka proslulé protestní skupiny Pussy Riot si odpykala dva roky v těžkém ženském žaláři.
Tolokonnikovová seděla údajně kvůli protestnímu vystoupení, za pokus zazpívat punkovou modlitbu Bohorodičko, vyžeň Putina v chrámu Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel světa) v Moskvě v únoru 2012. Ve skutečnosti státní moc irituje věčná kritika Putinova režimu a neúnavná feministická vystoupení za zrovnoprávnění žen v patriarchálním Rusku.
Barevné kukly, které jsou symbolem skupiny, nasadili v době rozsudku demonstranti na sochy nejen v Moskvě, ale i v Paříži. Stoupenci radikálních umělkyň se sešli v New Yorku, Sydney, Madridu, Bruselu a Berlíně.
V Česku pak dívky asi nejvíc proslavil Miloš Zeman v Hovoru z Lán svým pověstným Ku**a sem, Ku**a tam. Načež autorka knihy označila českého prezidenta za hlupáka, který nerozumí dění v Rusku.
Gulagy 21. století
Šokující jsou syrové podmínky, ve kterých ženy v trestanecké kolonii živoří. Těžko se věří, že jde o popis ruského vězení v roce 2012, a zdaleka nejde jen o to, že záchod je jen díra v podlaze.
„Bili mě, protože jsem se zastala jinejch. Na čtyřiadvacet hodin mě šoupli do klece a bili. Když umřu, řeknou, že jsem se sama uškrtila, tak to dělaj vždycky… Mám strach. Modlím se k Pánu, aby takový bezpráví nedopustil,“ stojí v psaníčku, které po Tolokonnikovové poslala ven z gulagu jedna z vězeňkyň.
Smrt na denním pořádku
Tvrdá práce, přísný režim, ložnice pro 20 až 150 vězeňkyň, šikana, tresty. Bolest, smrt. Láska mezi ženami, které jsou na svobodě výlučně heterosexuální. „Lepicí páskou s razítkem odběratele výrobků je omotaná těžká hranatá dřevěná tyč, kterou zná každá odsouzená v Mordvinsku. Dozorci v táboře jí bijou šičky, co za svůj pracovní den, trvající šestnáct až dvacet hodin, nestíhaj splnit výkonový normy. Tou tyčí se z žen vytlouká 250 oděvů denně. V noci v šicí dílně jedna umřela. Její tělo od linky odnesli. Byla těžce nemocná a podle medicínský indikace neměla pracovat víc než osm hodin. Jenže vedení tábora potřebuje tisíce oděvních souprav. Trestankyně pracujou na dvě směny, od tří ráno do dvanácti v noci a od šesti ráno do tří v noci. Bez volnejch dnů. Usínaj u šicích strojů. Prošívaj si prsty. Umíraj.“
Tolik jeden z popisů vězeňského života v Mordvinsku. Šokuje i věcnost, strohost a nevzrušené líčení takových »banalit«, jako je zmrzačení… „Když jehla zprudka propíchne nehet a zajede do prstu, vědomí prvních pět vteřin nezpracuje, co se děje. Žádná bolest, nic. Člověk jen neví, proč nemůže vytáhnout ruku z šicího stroje. Po pěti vteřinách nás jako vlna zavalí bolest: Au, koukej, máš prst napíchnutej na jehlu. Proto taky nemůžeš ruku vytáhnout. Je to prostý.“
Sex, láska, uspokojení
Když chybí muž po několik měsíců, jakákoli blízká osoba, nezřídka vezmou ženy v lágrech zavděk láskou ke spoluvězeňkyním. Jindy jde jen o sexuální výpomoc. „Na konci druhého aktu, Saša shora – za mé účasti – tuze zásadně dosáhne vlastního orgasmu, trvalo to dlouho, Saša se hlasitě projevovala, několikrát to přerušila, sbírala síly, velice dlouho pro sebe šla k vyvrcholení druhého aktu,“ popisuje ve své knize Tolokonnikovová.
Když se náhodou vyskytne po ruce muž, může to končit i nechtěnými následky… „Naproti nám svítěj okna mechanický dílny. Když některý ze zavřenejch ženskejch moc schází tělesný sblížení, tak ji tam pošlou. Máš na čase jít do mechaničky, řeknou. V mechaničce pracujou čtyři chlapi, všichni alkoholici. Výprava do mechaničky končila pro některý porodem v mord- vinský táborový nemocnici v Baraševu.“
6 fotografií
