Tonča a Hanka: Proč je drží v »karanténě«?
Kde jsou Hanka a Tonča? Vrátily se do vlasti, ale nikdo je ani nezahlédl. Po dvou letech věznění islámskýchmi radikály jsou nyní opět v »zajetí« - českého státu. Proč?
Antonie Chrástecká (26) a Hana Humpálová (26) jsou od svého návratu domů na utajeném místě. „Obě dívky jsou stále v péči českého státu. Mají veškerou možnou péči i stálou přítomnost členů rodiny,“ potvrdil včera ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) pro Aha!. Už dříve prozradil, že osvobozené dívky mají k dispozici psychologa a také ochranku. „Bude záležet na nich, jak dlouho tuto naši pomoc budou chtít využívat,“ řekl ministr. Zatím prý nezaregistroval, že by se z »péče státu« chtěly vrátit domů. Pokud by prý chtěly, mohl by jim stát poskytnout azyl v některém ze svých zařízení.
Riziko pro státProč ale taková důkladná izolace? Podle zdrojů Aha! z diplomatických kruhů je tento postup obvyklý. A nejen v České republice.
Pokud byl někdo unesen radikály kdekoliv na světě a v jejich zajetí strávil tak dlouhý čas, je potřeba eliminovat možná rizika, včetně spojenectví unesených se svými únosci. V nejhorším případě pak to, že unesení po »vymývání mozků« přijali myšlenky radikálního islámu. V případu Hanky a Tonči však nikdo nevěří, že by právě ony byly rizikem pro stát.
Psychologická karanténa
Je tedy velmi pravděpodobné, že dívky během jejich utajené izolace rozvědka spíš »vytěží«. To připouští i exšéf civilní rozvědky Karel Randák (60). „Samozřejmě, že se s nimi bude chtít někdo pobavit,“ řekl Aha! Randák. Podle jeho zkušeností je to ale pravděpodobné až po nějaké době. „Proč by se s nimi bezpečnostní složky bavily v momentě, kdy jsou úplně mimo sebe. Teď už není žádný spěch. Ty holky jsou tady, a jestli se s nimi bude bavit někdo tento týden, nebo za půl roku, to už je přeci úplně jedno.“
Zatímco všichni měli za to, že Hanka a Antonie jsou v nějaké pražské nemocnici, exšéf civilní rozvědky Karel Randák to nepovažuje za pravděpodobné: „Myslím si, že jsou v nějakém zařízení ministerstva vnitra nebo jiného ministerstva. A právě tam za nimi teď dojíždějí psychologové, doktoři a tak dále. V tuto chvíli nepotřebují nic jiného než klid. To poslední, co si teď ony a jejich rodiny přejí, je to, aby jim každých pět minut někdo volal, dožadoval se vysvětlení tohoto nebo onoho. To by se z toho také mohly zbláznit.“