V Pákistánu unesené Hanka a Tonča jsou zpátky v Česku: První rozhovor po propuštění

Z plánované cesty do Indie přes země nepoznamenané civilizací se stalo dvouleté peklo. Včera skončilo! V Pákistánu unesené Antonie Chrástecká (27) z Kladna a Hana Humpálová (27) z Písku jsou zpátky v Česku zřejmě na specializované pražské klinice. V prvním rozhovoru popisují, že dva roky neviděly sluneční paprsky…
Jste svobodné, jaké máte pocity?
Tonča: „Nedokážete si vůbec představit, jak se teď cítím. Nemůžu uvěřit, že jsme volné a konečně uvidíme své rodiny. Jsem tak šťastná. Čekala jsem na to dva roky. Dva roky v jedné místnosti.“
Hanča: „Jsem hrozně nervózní a nemůžu se už dočkat nejbližších. Nevíme nic o našich rodinách, jestli jsou v pořádku a tak. Chci, aby byli zdraví a usmívali se... a možná i plakali."
Jak se cítíte fyzicky?Tonča: „Jsem trošku nervózní a unavená, ale jsem tak šťastná.“
Jak bylo možné zvládnout tak dlouhou dobu v zajetí?
Tonča: „Bylo to těžké, protože jsem byla oddělena od rodiny. Od první chvíle chci prostě jít a být se svou rodinou. Nemůžu tomu uvěřit, bojím se usnout, protože bych se mohla probudit a celá tahle věc by byla jen sen."
Jak jste reagovaly, když jste se dozvěděly, že jste osvobozené, jedete domů?
Hanča : „Ze začátku jsme ani nevěděly, že jedeme domů. A když jsme dorazily sem (do centra IHH, pozn. red.) cítila jsem se... ani nevím, jak to popsat... Bylo to takové... jako kdybyste uviděli úplně nový svět a nový život a doufáte, že konečně budete moci začít žít jinak. Když jsem například viděla poprvé slunce nebo lidi, jak se usmívají, bylo to... je to taková základní normální věc, které si člověk běžně nevšimne.“
Kde přesně vás unesli?
Hanča: Stalo se to na cestě z Taftanu, což je město na hranicích Íránu a Pákistánu. Byly jsme v autobuse, když ho nějací muži zastavili a přikázali nám, abychom šly s nimi. Nařídili nám, abychom jim daly naše pasy a všechny naše věci.“
Víte, kdo to byl?Hanča: Ve skutečnosti o nich pořád nic nevíme. Nepředstavili se nám, neznáme ani jméno té skupiny, nic nevíme, nic nám nevysvětlili.“
Co bylo v zajetí nejtěžší?
„Začátek pro nás byl asi nejtěžší. Byla to velká změna a my se našich únosců moc bály. Poprvé jsem viděla zbraně a lidi, kteří je používají. Slýchávaly jsme výbuchy bomb a střelbu, takže jsme se ze začátku velmi bály.“
Měly jste u sebe alespoň nějaké své věci? Vzpomínky na domov…
Hanča: „Vzali nám všechno – všechny naše věci, naše knihy, prostě všechno. Mohly jsme si jen povídat o našich vzpomínkách, o našem dětství. Snažily jsvme se zůstat aspoň trošku pozitivní a doufat, jednoho dne se vrátíme domů.“
Co jste po celou dobu dělaly?
Hanča: Měly jsme spoustu času na přemýšlení, člověk si pak promítá, jak se choval k rodičům, k přátelům, jaké udělal chyby, a proč je vůbec tam, kde je. Ptaly jsme se proč my, proč zrovna tahle situace, proč tohle místo, proč tak dlouho... Je to tolik otázek a vy můžete jen přemýšlet nad možnými odpověďmi.“
Chcete někomu něco vzkázat?
Hanča: „Je pro nás velmi důležité, abyste věděli, že jsme velmi vděčné a moc děkujeme humanitární organizaci, díky které jsme nyní volné.“