Bývalá hlava pražské "mordparty": Pět případů plukovníka Markoviče pod lupou

Vražda dívek v Prokopském údolí
V červenci 1968 se na okraji Prahy v Prokopském údolí, v lese zvaném Punčocha, našly mrtvoly dvou mladých, teprve třináctiletých, dívek.
Vrah, který na ně několikrát vystřelil z pistole, byl celých dvanáct let neznámý. „Tady jsem měl kliku, jako vždycky,“ vypráví Jiří Markovič. „Vrah Zenker byl mezi podezřelými už tehdy v osmašedesátem. Ale měl nevyvratitelné alibi od své sestry a kamaráda, nemohli mu tak nic dokázat.

V osmdesátém za mnou přišel jeden kluk z kriminálky, že by stálo za to, ten případ znovu otevřít. Nejdřív jsme se pokusili rozbít Zenkrovo alibi a úspěšně. Takže jsme ho vzali na výslech. Stačilo, abych řekl jen: »Tak to zkusíme o těch holkách« a on reagoval: »vy myslíte Prokopák?« a všechno vysypal,“ popisuje Markovič.

„A motiv?“ zajímá mě. „První zastřelil nešťastnou náhodu. Byl to takový kovbojíček. Přišel někde k pistoli a zkoušel jí. Jenže v okamžiku, kdy zmáčkl spoušť, se tam objevila ona. Zasáhl ji přímo do hlavy. Druhou dívku pak zastřelil úmyslně. Znali se od vidění a on se bál, že ho udá,“ vysvětluje kriminalista.

Jeden z nejhorších sadistů
Ladislav Hojer zavraždil v letech 1978 – 1981 pět žen, a to zvlášť brutálním způsobem. Dopadli ho až po jeho posledním činu v pražském Motole.
„Na tom případu mi spousta věcí připadalo zvláštních. Boty pečlivě složil vedle těla a oběti rozřízl šaty od vrchu až dolů, a to bez jediného škrábance na těle. Říkal jsem si, že není možné, aby to byla jeho první vražda,“ vzpomíná plukovník.

A také že ne. „On mi věřil. Udělal si ze mě mámu a tátu zároveň. Jednou jsem mu řekl: »Láďo, myslím, že už jsi měl nějaké problémy se ženskýma. Do příště mi napíšeš, jestli jsi už někdy nějaký holce ublížil, ano?«. Za čtrnáct dní mi dal papírek, na kterém bylo asi pět případů napadení, a u jedné dívky byl křížek. Ptal jsem se ho, co to znamená a on mi úplně klidně odpověděl: »ona mi zůstala pod rukama«,“ vypráví Markovič.

Šlo o nevyřešenou brutální vraždu mladé dívky v Brně ze začátku roku 1981. Nebylo pochyb, že Hojer je její skutečný vrah a nejen její. „Měl sice IQ jen 91, ale zato měl výbornou topografickou paměť. Dokázal si vybavit neuvěřitelné detaily. Například, že u přehrady, kde zabil svou třetí oběť, byla skála ve tvaru prasečí hlavy. V Děčíně, kde vraždil poprvé, ukázal s přesností i po letech místo, kde tu ženu napadl a kam ji spadly brýle,“ popisuje Markovič.

Jedno přiznání od něj dostal k Vánocům: „Napsal mi z vězení, že má pro mě dárek, ale musím za ním přijít. Tím dárkem byly podrobnosti další vraždy. A chtěl mi dát ještě jednu. Šlo o oběť v Teplicích někde v bunkru, ale už to nestihl, byl popraven. Šéfové se beztak začali bát, že mohl načerpat nějaké informace v kriminále a tím znevěrohodnit nějaký jiný případ“.

Nenapravitelný
Antonín Vorel pracoval jako pomocný dělník a ženy napadal už od puberty. Když byl po několika pokusech o znásilněný dopaden a strávil krátkou dobu ve vězení, psychiatři u něj diagnostikovali sexuální úchylku, sadismus. Matka Antonína přemluvila, aby podstoupil kastraci. Ta však jeho zvrhlé choutky nezkrotila, spíš naopak. Ještě víc ho proti ženám popudila, dával jim za vinu, že není úplný muž. O pár let později si své frustrace vybil na starší ženě, kterou zabil a poté se na ní snažil sexuálně uspokojit. „Vorel a Hojer si byli určitým způsobem velice podobní. I nízkým IQ a osudem. Kdybych byl Lombroso, řeknu typické zločinecké typy,“ dodává Markovič.

Jiří Straka alias spartakiádní vrah
Brutálně napadal v rozmezí února až května 1985 na území Prahy ženy. Tři jeho útoku podlehly, dvě ho přežily. Kromě toho byl souzen i za znásilnění, pokusy o znásilnění a loupeže. „U rekonstrukcí případů Straky jsem se bál, že ho někdo z přihlížejících zabije. Byly tam stovky lidí,“ vzpomíná Markovič.

„A divil byste se?“ ptám se. „Nejspíš ne, ale práce policisty je dostat zločince do vězení,“ odpovídá a dodává: „Když jsme se před lety se Strakou setkali, snažil se mě za každou cenu přesvědčit, že už nic neudělá. Nejsem si jistý, že bych si na něj vsadil. Dodnes si nemyslím, že je sadista. A víte proč? Rozlišoval, jestli chce sex nebo peníze. Jednu svou oběť chtěl znásilnit, ale když zjistil, že je pro něj stará, tak se rozhodl rovnou ji zabít. Takové uvažování nemá se sadismem nic společného. Spíše to ukazuje na anetickou osobnost, která zabíjí tím způsobem, jako když zmáčknete mouchu.“

Zločin v restauraci U dvou koček
V červenci 1989 došlo ve známé pražské restauraci U dvou koček k velice surové a ve své době k jedné z nejhorších vražd. Nalezli zde brutálně zabitého kuchaře, kterému z neznámého důvodu usekli ruce. Jak se později ukázalo, kuchař své vrahy, tři muže a ženu, kteří přišli do restaurace loupit, velice dobře znal. „Byli to štamgasti a on jim chtěl krádež rozmluvit. Jenže ti se na něj vrhli, ubili ho tyčí a sekyrou mu usekli ruce. Ten hlavní pachatel, Doležal, byl jasný sadista. Proto ty useknuté ruce,“ líčí plukovník Markovič.