Skopeček s Trojanem popili červené víno...a hned se zase pohádali!

A tak jsme dva ze Tří chlapů v chalupě svezli do vinohradského bistra, kde dělají senzační steaky. Pánové si hned objednali džbánek červeného, a když před nimi přistál tác s masem, s chutí se do něj pustili. Klábosili při tom o divadle, kamarádech, nadávali na zdraví... A pak se do sebe pustili! „Honzo, větší blázen seš určitě ty! Vždyť jsi skončil v Bohnicích,“ spílal Trojan svému kamarádovi.

„Nech toho, ležím tam na interně. Ty ses zbláznil! Ty nevíš, že Bohnice není jenom blázinec, ale taky normální nemocnice? Jdi do háje! Ani jsi mě nepochválil, že jsem se kvůli tobě umyl,“ smečoval Skopeček. „No a já sem kvůli tobě přijel, i když mě pekelně bolí ruka. Tak si toho važ!“ opáčil Ladislav, který si zlomil pravou ruku v rameni. Okamžitě si u majitelky bistra objednal becherovku. Jan pro uklidnění zase volil zmrzlinový pohár.

Chvíli bylo ticho. Pak se Trojan optal, kdy se kamarád vrátí z Bohnic domů. „No právě, pan primář říkal, že už příští týden. Jenže já pořád nemám pečovatelku,“ zachmuřil se Skopeček. „Ta jedna, která připadala v úvahu a znám ji, se mi zbláznila. A ta druhá se divila, že by u mě měla spát v posteli...“ odpověděl Skopeček. „Hele, tak si vezmu podprsenku a tu ošetřovatelku ti budu dělat já,“ reagoval po chvilce zamyšlení Ladislav. „A tak já tě beru za slovo a spinkat se mnou v posteli ani nemusíš,“ dodal pobaveně Jan.

Na shledanou příště!

Po dvou hodinách se oba herci měli k odchodu. Na Skopečka čekal pan primář, na Trojana manželka. „Tak děkujeme a za měsíc na shledanou,“ řekl Ladislav majitelce bistra. A pak se obrátil šibalsky na nás: „Pochopil jsem to dobře, doufám? Každý měsíc nás sem s Honzou vždycky svezete...“