Důkazy o minulých životech neexistují, přesto terapie pomáhá!
Důkazy o tzv. minulých životech neexistují. Je také možné, že obrazy, které lidem ve stavu hluboké relaxace či hypnózy tanou na mysl, jsou jen symbolickým vyjádřením jejich strastí. Stejně tak ale může jít o výjevy z minulého bytí. Terapeutů nabízejících možnost nahlédnutí do minulých životů je hodně, tuto alternativní psychologickou metodu by ovšem ovládali natolik, aby klientům skutečně prospěli.
Pokud totiž hluboké podvědomí není opět uzavřeno, člověk může trpět bolestmi hlavy, mohu ho pronásledovat různé iracionální pocity apod. Jedna mladá žena například po terapii měla záchvaty kašle a dušení. Při návratu do minulého života se jí objevil obraz, jak kdysi jako hospodyně šla do sklepa pro brambory. Popsala, jak to v domě vypadalo, a jak spadla na schodech a zlomila si krční páteř. Obličejem se zabořila do bahna, a protože se nemohla hýbat, udusila se. A protože její hluboké podvědomí nebylo správně uzavřeno, dusila se i v reálném životě. Pomohlo až další sezení. „Oprava“ je tedy možná, ale pokud se této pomoci člověku nedostane, může skončit i na psychiatrii.
Proč si je nepamatujeme?
Na závěr se nabízí otázka, proč si minulé životy nepamatujeme? Tím, že příroda svými zákony paměť k minulosti uzavřela, projevila svoji moudrost. Vnímání několika životů najednou by totiž bylo stejné, jako kdybychom se v kině dívali současně na několik filmů. A to by byl pro naši duši nezvladatelný chaos…
Nevěřící Češi?
Ačkoliv je ČR známá svým ateismem, v průzkumech se ukázalo, že to, co lidé nejvíce odmítají, jsou tradiční organizované náboženské systémy. Nadpřirozeno jako takové přijímají a většinou dokonce tvrdí, že jsou věřící, ačkoliv se nehlásí k žádné církvi. K myšlence reinkarnace neboli převtělování, se u nás přiklání každý pátý člověk, což představuje zhruba dva miliony lidí.
OČIMA ODBORNÍKA
Mgr. Jan Vávra, psychoterapeut, kouč
„Je důležité, jak se s terapií návratů do minulých životů pracuje. Další otázkou je, jestli jde skutečně o životy a zkušenost duše nebo o kolektivní nevědomí, paměť předků či fantazii. Každopádně ta terapie může být užitečné už jen jako projekce nevědomí, symbolika a dodání významu, což v určitých situacích dokáže pomoci. Někdy to ale vede k tomu, že se lidé zaměří na nepodstatné věci a jejich úzkosti se mohou ještě prohloubit. Často se k této terapii uchylují, když řeší partnerské rozchody či odmítnutí partnerem. Často přitom vidí toho druhého v jiném „životě“, což je leckdy ještě více připoutává k myšlence, že se spolu třeba rozejít neměli.“
