Jak správně vychovávat dítě?
právná výchova potomstva je otázka, kterou lidstvo řeší od úsvitu civilizace a na kterou se zdá nikdy nebude mít konečnou odpověď. Výchova se odehrává především v rodině mezi rodiči a dítětem. Způsob výchovy ale udává celý společenský systém, civilizační úroveň, politické uskupení, nebo politický systém. Jiná je výchova v totalitním systému, jiná bude výchova dětí v demokratickém uspořádání hájícím individuální práva, které bude rodičům nechávat více prostoru a nebude tolik zasahovat do citové sféry rodiny a hodnot, které chtějí svým dětem předat. Čím méně tlaku bude společenský systém vyvíjet na způsob výchovy, tím více budou moci rodiče s dětmi prožívat a rozvíjet citový vztah. Rodičovství a dětství tak bude mít větší šanci, aby bylo vnímáno jako šťastné. Čím více svobody ale máme, tím více tápeme v tom, kde je jí příliš, nebo v tom, zda si ji někde neupíráme. Podobně ve výchově tápeme v tom, kdy je autority příliš, na kolik máme nechat dítěti volnost v jeho rozvoji a kdy zasáhnout, kdy usměrnit. Hledání správného vyvážení volnosti a nastavení hranic je v dnešní době možná hlavním problémem při výchově dětí.
Prvním systémem obsahujícím určitá pravidla, se kterým se dítě setkává, je rodina. Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, poskytuje mu určitý typ podpory a hlavně předává sociální dovednosti, bez kterých se dítě v dospělosti neobejde. Rodina o dítě pečuje, zajišťuje mu podmínky pro přežití. Formuje jeho citový i kognitivní vývoj. Předává mu hodnoty a postoje, skrze které si utváří svou vlastní osobnost, vztah k sobě i k společnosti, k prostředí. Výchova je proces, při kterém záměrným působením na osobnost dítěte (zahrnujícím vůli, emoční i kognitivní složku) dochází k utváření jeho charakteru, postojů, přesvědčení, názorů a citů. Výsledkem výchovy je jedinec jakožto integrovaná, sociální bytost. Žádoucím cílem výchovy je svobodný jedinec, který dokáže svou svobodu sloučit s mravním řádem společnosti.
Výchovné styly
Teorie popisuje tři základní styly výchovy. Všechny tři jsme mohli zaznamenat během posledních desetiletí i v naší společnosti. Mnozí z nás určitě v dětství zaslechli od dospělé osoby pozorujíce naše jednání poznámku: To my jsme si dovolit nemohli. Možná ještě častěji jsou tyto poznámky slýchány dnes od dospělé populace, která se srovnává se současnými dětmi. Tato poznámka odkazuje k faktu, že její autor zažil výchovu více autoritativní než dítě, které nyní pozoruje a se kterým se srovnává. Autoritativní styl výchovy znamená bezpodmínečnou poslušnost a podřízenost dítěte k autoritě, kdy se od něj očekává uposlechnutí všech příkazů a zákazů dospělé autority. V různé intenzitě a s různým důrazem přetrvával tento styl výchovy u nás až do konce osmdesátých let. V dobách našich praprarodičů byly role dítěte a dospělého jasně ohraničeny a dány. O jiném způsobu výchovy se příliš neuvažovalo. V dobách totalitního režimu státní ideologie a moc zasahovala i do fungování rodin a tedy i do výchovy dětí. Vybočovat v tomto směru a zastávat, případně vést věci podle vlastního názoru nebo přesvědčení, nebylo tolerováno.
S uvolněním politických a společenských poměrů a nabytí svobody si rodiče porevolučních dětí uvědomili, že oni sami byli vychováváni ve strachu, zažívali ponížení, nepochopení. Nikdo se jich nikdy nezeptal na to, co by si přáli, co si myslí a mnozí se rozhodli, že této výchově svoje děti nepodrobí. Zvolili volnou výchovu, tedy liberální styl výchovy, který ponechává co největší volnost dítěti bez omezování jeho aktivity. S odstupem času lze tento trend hodnotit jako logický produkt společenských změn. Z hlediska výchovy se však tento styl výchovy neukázal být úspěšný. Negativem bylo setření rolí rodič/vychovatel a dítě, nebyly brány v potaz vývojové úrovně dětí a byly jim dány rozhodovací pravomoci, na které ještě nemohly být ve svém věku připraveny, nemohly být rozvíjeny empatické schopnosti a vztahy s druhými, protože dítě bylo zaměřeno příliš samo na sebe bez ohledu na své okolí, nedocházelo k předávání zkušenosti z generace na generaci. V dobré víře dítě nijak neomezovat, bylo dítě ponecháno sobě samotnému napospas.
Ukazuje se tedy, že nelze dítě, byť je to z lásky, takto opustit a ponechat samotného, aby se ve světě samo zorientovalo. Potřebuje dospělého, který je již zkušený a ví, jak svět funguje. Od něj se teprve ono samo naučí, jak se stát zkušeným a tím, který bude také jednou vědět a znát, jak svět funguje. Je tedy třeba ponechat roli dospělého, rodiče, který má svou autoritu. Dítě je však chráněno před pocity nepochopení, ponížení, přehlížení. Je mu dán prostor při vyjádření se, diskusi, rozhodování, avšak rozhodování, při kterém se dítě učí rozpoznávat následky svého rozhodnutí. Ideálně jsou tyto podmínky dítěti poskytovány s ohledem na jeho věk. Tento styl výchovy se nazývá demokratický. Pokládá za nejdůležitější respektování dítěte jako samostatné osobnosti s právem o sobě poměrně svobodně rozhodovat vzhledem k věku a následkům jednání. Dítě musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým lidem v rodině i mimo ni. Důraz se klade na dosažení společně přijatelného řešení konfliktů a na význam společného rozhovoru.
Na uvedené tři styly je třeba nahlížet jako na teoretická východiska, která pomáhají pro zorientování se. Je třeba vědět, že v jednotlivých rodinách mohou být prvky všech tří stylů, nebo jeden a tentýž výchovný styl může mít mezi různými rodinami různou intenzitu. Výchova v rodině se odehrává skrze silné reciproční citové pouto rodičů k dětem. Ideálně se jedná o prožívání vzájemné lásky. Výchovné působení je zprostředkováno pomocí vzájemných komunikačních interakcí. Z charakteru těchto interakcí lze usuzovat na výchovný styl. Je však zřejmé, že výchova je složitý proces zahrnující osobnost rodiče a osobnost dítěte, citovou vazbu a komunikaci mezi nimi. Má tedy vždy svůj individuální rozměr. Lze očekávat, že při uplatňování např. demokratického stylu výchovy budu na konci výchovného procesu jedinci s různým charakterem, vlastnostmi, dovednostmi, názory, hodnotami a různým zabarvením citového prožívání. Je však očekáváno, že tyto prvky osobnosti budou v souladu se společenským řádem. Nicméně, dnešní trend uznává a od rodičů očekává, že dítěti poskytnou prožívání bezpodmínečné lásky a budou mu ukazovat hranice jednání nastavené širší společností.
Tyto podmínky demokratický styl výchovy naplňuje (láska a hranice). Rodiče se ale často ocitají v nejistotě, jak vybalancovat svou autoritu tak, aby byla výchovně funkční a zároveň dítěti nezpůsobila emočně nepříjemný stav. Určitě můžeme souhlasit s tím, že prostředí, ve kterém je dítě akceptováno, milováno, kde vládne přátelská a přívětivá atmosféra, prožívá dítě důvěru a je pak samo schopno prožívat a navazovat přátelské a láskyplné vztahy. Na druhou stranu nemůžeme dítě vždy a za každých okolností uchránit před vlastními negativními pocity a před prožíváním negativních pocitů. Dítě se musí se naučit chápat, že i jeho jednání může mít dopad na emoční stav druhého člověka. Musí se naučit nakládat se svým vlastním vztekem, nebo strachem. Musí umět rozpoznat, kdy se zachovalo nesprávně a je třeba se omluvit. Aby pochopilo význam těchto situací, musí je i emočně prožít.
Výchovná přesvědčení rodičů fungují jako blahá, či neblahá poselství pro dítě
To a mnohem více čtěte zde: https://servisvztahu.cz/vztahosfera/clanky-z-nasi-dilny/jak-vlastne-vychovavat-dite/