Miroslav Etzler (60): Cukrovka byl můj nejlepší dárek!
Tohoto herce asi není potřeba nijak zvlášť představovat. První výraznou roli měl ve filmu Čas sluhů, později se objevil například rodinný film Jak se krotí krokodýli. Ohromnou popularitu mu přinesly televizní seriály, zejména Pojišťovna štěstí nebo Cesty domů. Miroslav Etzler (60) se také pravidelně objevuje na divadelních prknech. Nově ho od 26. srpna budete moci sledovat dvakrát týdně v chystaném seriálu televize Prima Polabí. Svůj veškerý volný čas věnuje své partnerce Heleně Bartalošové (44) a sedmiletému synovi Samuelovi, se kterými žije mimo Prahu. Z minulých vztahů či manželství má ještě tři dospělé děti. Jak herec nyní žije? Proč už nechce nikam cestovat? A jak to má se zdravím?
Mirku, o čem seriál Polabí vypráví a co v něm hrajete?
„Příběh se odvíjí kolem tří rodin, z nichž jedna je dominantní. Vypráví o tom, co se může stát, když se v malé komunitě stane velmi závažný zločin a co to s lidmi udělá. Není to detektivka, i když tam hraje určitou roli kriminální zápletka, ale je to především o tom, jak může velká, ne úplně příznivá věc pohnout ve smýšlení lidí. Že se mrknutím oka i velcí přátelé můžou stát velkými nepřáteli, že se lidé, kteří se mají rádi, můžou rychle začít nenávidět. Honza Coufal napsal prostě velký příběh a já mám pocit, že to je to, co dneska divákům chybí. Velký příběh. Já nejsem už ve věku, abych ty věci chválil jen proto, že je mám chválit. Opravdu si myslím, že je to opravdu moc krásná věc.“
Vzal jste tu roli i kvůli lidem, se kterými jste chtěl pracovat?
„Dominantní byl příběh. S režisérem Biserem Arichtevem jsem nikdy nepracoval, stejně tak s hlavním kameramanem Honzou Hubačem, takže je to pro mě v obou případech nový zážitek. Produkce Dramedy, která to celé dělá, je prostě složená z bezvadných lidí, se kterými se skvěle komunikuje. A pak je tady zmiňovaný Honza Coufal, který patří mezi špičku a zraje jako víno. A potom je tam celá plejáda výborných herců, které jsem znal, třeba Naďa Konvalinková nebo Vašek Vydra. Jsou tam ovšem i herci mladší, které jsem znal málo nebo vůbec, a řada z nich mi vyrazila dech, jak byli skvělí.“
Pojďme k vaší roli, co je to za postavu?
„Je to policista, otec tří dospělých lidí, který je cholerik, a pro to je ve své rodině částečně milován a částečně nenáviděn. Když je pozitivní a klidný, tak ho mají rádi, což není tak často, když řve, tak zas moc ne. Moji manželku hraje Vilma Cibulková, což byl na začátku v mých očích trošku problém, protože jsme spolu prožili poměrně dost dramatické manželství. (usmívá se) Nejdřív jsem si řekl: Pane jo! Ale zvládli jsme to.“
Mluvili jste spolu o tom, jestli do toho jít?
„Ne. My jsme spolu patnáct let nemluvili, prakticky jsme se neviděli. Potkali jsme se až na place a myslím, že jsme to zvládli s noblesou. A já jsem rád, že to hraje ona, protože je opravdu skvělá herečka. Takže si myslím, že to pnutí tam určitě bude vidět.“ (usmívá se)
Když jsme spolu mluvili naposledy, zmínil jste se, že žijete mimo Prahu. Za prací tedy dojíždíte?
„Dojíždím autobusem, výjimečně vlakem, protože tam, odkud já teď jsem, vlak nejede. Takže jedu autobusem a pak vlakem. A v těch autobusech a vlacích vzniká celá řada zajímavých rozhovorů. Zvláštní je, že hodně lidí je šokovaných, že jedu veřejnou dopravou. Tak jim říkám: A v čem jsem lepší než vy, že bych měl jezdit autem nebo mít svého šoféra? Myslím, že je dobré se někdy podívat, jak svět opravdu vypadá, a nebýt ten takzvaný VIP, co já bytostně nesnáším.“
Práce máte stále dost, hledáte pak mezi ní a volnem v přírodě balanc?
„Když se podívám na datum svého narození, tak by to tak asi mělo být, ale já ne. Já jsem první perpetuum mobile, které nikdo nevynalezl, mám opravdu strašně moc energie, takže nepotřebuju relaxovat. Zatím… Ale les je dobrá věc, je to lepší než chodit pět hodin týdně k psychoterapeutovi.“
Hodně jste zhubnul. Co je za tím?
„Cukrovka. Když mi bylo šedesát, zakázal jsem všem svým blízkých, aby mi dávali nějaké dárky, a přesto jsem jeden velký dárek dostal, a to je cukrovka. Všichni mí blízcí mě teď litují a já říkám, že to je ten nejlepší dárek, který jsem mohl dostat. Pozor ale, podotýkám, že mám cukrovku druhého typu! Cukrovka prvního typu je veliký zdravotní problém. Ale já mám naštěstí tu druhou a myslím si, že ta přichází za odměnu, když se chováte jako »čuně«! Že prožíváte věci, které jsou spojené s velkými stresy, že ten stres neventilujete, že jíte nepravidelně a špatné věci, že přibíráte a že se cpete sladkým, abyste doplnil energii. To jsem dělal já. Až jednoho krásného dne tělo řeklo: Pozor! Začal jsem strašně moc pít vody. Pil jsem třináct čtrnáct litrů vody a lékař mě upozornil, že to není úplně dobré. Šel jsem na krev a zjistili, že mám ne zvýšený, ale extrémně vysoký cukr a že ten stav je téměř před komatem. Takže mi řekli, že mám možnost skončit jako člověk závislý na inzulinu, na čtyřech pěti šesti dávkách denně, že to může mít perspektivu takovou, že přijdu o nohy, že hrozí mozkové mrtvice, infarkt myokardu a podobně. Anebo s tím musím zkusit něco udělat. Moderním trendem je cukrovku druhého typu léčit jídlem a způsobem života. Takže jsem se rozhodl, že se přeonačím v tom jídle.“
Co to přesně znamená? NEJEN TO ČTŠTE V TIŠTĚNÉM APŽ ČÍSLO 32.
