Eliška Balzerová (76): Nežije se nám snadno!
Starším lidem se v Praze nežije snadno. Své o tom ví i Eliška Balzerová (76), která musí denně i se svým manželem bojovat, aby se vůbec dostala domů. Zejména její muž Jan Balzer (84) už není nejmladší a život v metropoli je pro něj opravdu těžký. Manželé žijí v centru a fungování jim komplikuje neustále rozkopané město. Když jde herečka domů z divadla, má co dělat, aby nespadla. Musí překonávat příkopy a zoufale se vyhýbat elektrickým koloběžkám, které jsou všude poházeny. Nemluvě o prachu, který dýchá a kterým je pokrytá celá jejich ulice.
Problém s dýcháním
Její zdraví je ohrožené nejen kvůli nejrůznějším výkopům, ale i okolí, kde bydlí, není zrovna příjemným místem pro život. Je to přímo začarovaný kruh. Zatímco něco v její ulici opraví, pak to zase celé rozbourají. A takhle je to pořád dokola. Z rekonstrukcí, které kolem probíhají, se do ovzduší také šíří nečistoty. Často herečka nemůže ani pořádně otevřít okno, aby vyvětrala. Do bytu by se jí totiž dostalo hromady prachu. „Bydlíme ve čtvrti, která také neustále znovu a znovu rozkopává. Loni rozkopali jeden chodník a nyní ho znovu rozkopávají. Někdo tam asi zapomněl něco položit,“ myslí si herečka, která se také musí prát se smogem. V její ulici totiž bourají budovu, kterou nezakryly, a všechno je pokryté popelem z demolice. „Nepřejte si vidět naše auto. Je celé pokryté vrstvou prachu. A to všechno dýcháme, děti tam chodí se školkou na procházku a všechno je špinavé,“ prozradila herečka. Nejvíce ji však mrzelo, když se dozvěděla, že velkou rekonstrukcí projde i škola, do které chodil ještě její manžel. „Opravili budovu školy, které krásně vyzlatily fasádu. A nyní ji budou opravovat zevnitř. Takže ta fasáda bude celá zničená. To mě trošku bolí. Chodím kolem té školy každý den. Chodil tam můj muž, moje děti a nyní tam chodí do školy moji vnuci. Já tu školu mám moc ráda a takhle dostane zabrat,“ svěřila smutně zklamaná herečka. Chápe, že rekonstrukce je asi potřebná. Ale některé opravy a především postupy jí nedávají smysl. Nesouhlasí ani s tím, aby se tramvaje vrátily na Václavské náměstí, které tolik zná a které navštěvuje téměř denně. „Chodím na Václavské náměstí a myslím si, že je to tam jenom o jedné zastávce. Kvůli tomu je tam už dlouho rozkopaná velká část náměstí. A já se ptám, jestli je to nutné stavět elektrické sloupy, které zakryjí krásný výhled na nově opravené Národní muzeum, jen proto, aby se lidé svezli jednu zastávku,“ ptá se herečka, která zná Prahu lépe než rození Pražáci.
Odmítla občanství
Eliška Balzerová se narodila na Vsetíně, ale ne v nemocnici. Narodila se doma, v ložnici rodičů. „Vždycky, když jsem na Vsetíně, jdu se k tomu domku podívat,“ přiznala. Když jí bylo pět let, odstěhovala se s maminkou a babičkou, která ji pomáhala vychovávat, do Moravských Budějovic. Herečka svůj rodný kraj miluje, ale nikdy nepřijala čestné občanství Vsetína. „Pro Vsetín jsem neudělala nic významného, jen to, že jsem se tam narodila. Jsou jistě jiní, kteří si to zaslouží mnohem víc než já. Ale ten kraj mám moc ráda a jsem hrdá, že ve mně stále něco z něj zůstává,“ přiznala. V Praze je ale doma. „Pražáci chodí se skloněnou hlavou a jenom chvátají. Ale my, náplavové, jak říkal můj tchán, si tu Prahu prohlížíme, protože my jsme tady hosté. Tchán mě učil na malé straně poznávat znaky domů. Co který znak znamená a co tam kdy bylo. Moc rádi chodíme s manželem na procházky. Vždycky vyjedeme tramvají nahoru na Petřín a pak se procházíme sady,“ svěřila. A i proto by dál ráda zachovala tuto tradici a ráda se s manželem toulala městem. Mrzí ji, že to v poslední době ale není pro ně moc bezpečné, spíše komplikované. Na toulkách totiž vypíná myšlenky na každodenní starosti a často se vrací do minulosti a do vzpomínek. Popadá ji nostalgie a často myslí i na svého kolegu a kamaráda Jiřího Bartošku (†78). A to čím dál víc. „On byl hrozně veselý chlap. Byla s ním legrace veliká a nezkazil žádnou zábavu. Byl krásný, ženy ho milovaly a padaly mu k nohám. Já o něm vím, že to byl velmi citlivý a něžný kluk pod slupkou frajera. Vzpomínám na něj s o to větším smutkem, jako kdyby odešel kus mě,“ přiznala Balzerová.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 31.
