Tatiana Dyková (46) - Chce se stěhovat do zahraničí!
Patří mezi naše nejúspěšnější herečky, ale přesto má sny, jež si ještě touží splnit. Tatiana Dyková (46), kterou si diváci zamilovali v seriálu Případy mimořádné Marty, se plánuje odstěhovat. Herečka přiznala, že ji to táhne na jeden řecký ostrov, kde by chtěla zakotvit a psát knížky. Není totiž čas ztrácet čas. Sama si před časem prošla vážnou nemocí a netušila, co s ní bude. Dostala zánět mozkových blan, který ji přiměl srovnat si všechny hodnoty. Uvědomila si, že musí žít teď a tady a kolik věcí si vlastně odříká.
Vážná nemoc
Táňa onemocněla v době, kdy byla sama na své dva kluky. S Čechákem už totiž nežila a její synové si museli zvyknout na novou situaci. „Ta nemoc celé to šílené období vlastně rozsekla. Dnes už říkám, že to byl dobrý řez. Ty věci se totiž začaly samy a bez mého zasahování samy řešit. Já jen seděla a čekala. Bylo to paradoxně i radostné období, protože jsem se seznámila s Vojtou. Dávalo to tomu jiný náboj, a i proto jsem spoustu těch věcí zvládla,“ přiznala v podcastu Čestmíra Strakatého herečka. Když Táňa onemocněla, byla s Vojtou velice krátce. „Byli jsme spolu jen tři měsíce. Děti byly tehdy malé a Vojta nám moc pomáhal. Museli jsme překonat těžké věci a mysleli jsme, že to nebude mít konce. Ale pak, když to skončilo, jsem zjistila, že jsem se já proměnila, ale i ostatní a dostala se o schod výš,“ vysvětlila. Nemoc herečky zasáhla i samotného Vojtu a posunula ho prý ke spiritualitě. „Já si sama podle toho i tu nemoc pojmenovala. Jako spirit. Ona totiž nepřišla jen tak. Mě nic nekouslo. Ona se prostě stala. Navíc mě nikdo neléčil žádnými léky. Mně opravdu léčilo jenom ticho, šero a klid. Napojila jsem se na sebe, na svůj vnitřní hlas,“ přiznala. Tatiana musela být trpělivá, pokorná a jen vyčkat, než se zase všechno upraví, uzdraví a dá do pořádku. Přišla také na to, že nestačí být napojený na svoje vnitřní »já« jen někdy, a pak ho zase schovat do šuplíku, když nám je dobře. Ale že musíme být napojený stále. Nemoc herečce posloužila ke změně, zastavení a uvědomění. „Ta nemoc byla pro mě dar. Kdybych žila dál tak, jak tomu bylo, nevím, jak bych to dotáhla dál. Dnes už vím, že můj vnitřní hlas nemusí tolik křičet, abych jej poslechla,“ vysvětlila. „Spousty věcí jsem si dříve nevšímala. Třeba jsem seděla v restauraci, obědvala a vůbec se nekoukala kolem. Nevadilo mi, že je to kolem mě hnusné nebo že tam hrozně řve muzika. Nevadilo mi, že jsem jedla s někým, kdo se mi protivil, a hráli jsme navzájem na sebe hru, že jsme si milí. Vnitřně jsme se přitom nemohli ani cítit. Pracovala jsem a vůbec mě to nebavilo. Jenže já to nevnímala, protože jsem byla tak zahlcena informacemi, problémy a životem, že jsem to nevěděla,“ popsala otevřeně Dyková, s čím vším se dříve prala. Dnes to má jinak. Snaží se si všechno zpříjemnit. „Samozřejmě, že život je i o tom, že se scházíte i s lidmi, se kterými byste na pivo nešli. Ale je potřeba zapojit diplomacii, komunikovat a vůbec to neznamená, že to musíte protrpět,“ vysvětlila.
Další zkouška
Nemoc však nebyla jedinou těžkou zkouškou za poslední dobu. Velké změny nastaly i tehdy, když před třemi lety zemřel Vojtovi otec, literární historik Radko Pytlík (†93). „Do té doby jsem neviděla nikoho odcházet z tohoto světa. A to přímo, každý den. Najednou jsem přesně cítila svoje místo, což bylo zajímavé. Ta hierarchie se úplně přesně poskládala. Věděla jsem, že jsem tam hlavně pro rodinu a rodina je tam hlavně pro Radka. Po tomto jsem opět změnila přístup k životu,“ přiznala Dyková. Táně opět došlo, že tady nejsme napořád. Proto se rozhodla, že si chce splnit ještě svoje sny. Ty se sice u ní postupně mění, ale jedna velká touha hluboce v jejím vnitru zůstává napořád. Jednou by herečka chtěla tady sbalit kufry a zakotvit jinde. „Momentálně jsem zamilovaná do jednoho ostrova v Řecku a plánuji se tam odstěhovat,“ přiznala. Má zároveň jasnou představu, co by tam dělala. „Psala bych tam knihy.“ Čas ukáže, zda se toto přání zamění za jiné, nebo Tatiana Dyková opravdu zamíří do zahraničí a bude žít u moře.
Více čtěte v tištěném APŽ čslo 23.
