Olga Studničková Šípková (55): Utekla jsem hrobníkovi z lopaty!
Je mistryní světa i Evropy ve sportovním aerobiku, patří mezi nejúspěšnější sportovkyně u nás a není nejspíš nikdo, kdo by neznal Olgu Šípkovou (55), dnes Studničkovou. Málokdo však vůbec během její úspěšné kariéry tušil, že za jejím stálým úsměvem, který rozdávala na všechny strany, je bolavá a zlomená duše, vyhoření a deprese. Na prahu padesátky se tak odhodlala ke svému nejtěžšímu kroku, a to od základu změnit svůj život. To přineslo i konec třicetiletého manželství, ze kterého vzešly její dvě, dnes dospělé děti. Velkou pomocí a oporou jí přitom byl její současný manžel, psycholog Milan Studnička (47), se kterým také napsala knihu Pro partnery. Čím vším si Olga prošla a jak žije teď?
Olgo, o čem vaše kniha vypráví?
„Kniha o partnerství vznikla díky naší praxi s manželem a určitě je v ní krásný podtitulek, který dává naději, že se páry můžou po krizi zase na sebe napojit. S manželem oba pracujeme s lidmi – manžel jako psycholog, já jako kouč. Už jsme spolu napsali veleúspěšnou Knihu pro ženy a můj manžel velmi úspěšnou knihu Pohodové rodičovství, a tak máme velkou obec čtenářů a sledujících. Proto jsme si řekli, že Kniha o partnerství je naprosto nezbytná bible pro každý pár.“
Vraťme se na začátek, kdy se vám osobně změnil život…
„Můj příběh začal už mým narozením. Nicméně to dlouhé období, kdy jsem i díky České televizi přiznala, že jsem vyhořela, byla totální ztráta smyslu života ve všech oblastech života. To se událo před 16 lety, když mi bylo 39. Čtyřicítka pro mě znamenala obrovský zlom, kdy jsem se snažila nacházet odpovědi na otázky, jak se má žít, aby byl člověk šťastný. Měla jsem kariéru, peníze, manžela, děti, dům, vlastně všechno, co si lidé přejí. Ale proč jsem teda byla nešťastná? Proč jsem nespala a byla smutná? Proč mi chyběl smysl života? Tenkrát jsem skončila na psychiatrii, protože jsem potřebovala nahodit organismus, aby odpočíval, jenomže pořád jsem šla stejnou cestou. Mám oblíbenou větu od Alberta Einsteina – definici šílenství – kde říká: »Chcete-li, aby se odvíjel život jinak, ale jdete stále stejnou cestou, je to pravé šílenství.« A to jsem já pořád dělala. Šla jsem pořád dál, tlačila na výkon, o všechno jsem se starala, vydělávala peníze, usmívala se na lidi, a přitom si říkala, že to není dobrý, protože se zase vrátím do toho vyhoření, zas budu jíst antidepresiva, zase budu vyčerpaná. Hledala jsem odpovědi na otázky, abych se dozvěděla, jak z toho ven, až jsem na té cestě hledání našla projekt mého současného muže – Dovychovat. Začala jsem na sobě pracovat, udělala si veškeré kurzy, zpracovávala svoje strachy, až jsem zjistila, že když nebudu mít strach, můžu udělat v životě změnu. A tu změnu jsem udělala pracovní i vztahovou a hlavně sama v sobě. Odstartoval mi život, kdy se učím vnímat krásu a radost nacházet sama v sobě, a ne venku.“
Jak těžký krok to byl?
„Velmi těžký. Po 30 letech mi skončilo manželství, kdy jsem byla vystrašená holčička, která poslouchala, co ostatní říkají. Trvalo dlouho, než jsem získala sílu nejenom opustit fitko v Praze, které jsem měla, ale také říct svému tehdejšímu manželovi, že už s ním nechci být, že chci žít jinak. Pak to mělo další těžké fáze, jako byl rozvod. Mé dceři bylo dvanáct, synovi pětadvacet. Syn se nějak snažil s tím ztotožnit, ale pro Adélku jsem zůstala bydlet v domě se svým prvním mužem až do její dospělosti, což bylo donedávna, přestože jsem byla už rozvedená a znovu vdaná. Ale můj současný muž Milan to všechno bral a říkal: Děti jsou u nás na prvním místě. Je jasný, že Adélka potřebuje tvoji podporu, takže jsem zůstala takhle bydlet osm let, což bylo velmi psychicky náročné, ale zvládla jsem to. Poslední rok jsem udělala obrovskou změnu, že jsem definitivně opustila dům, ve kterém vyrůstala Adélka, a nechala ho manželovi. Odešla jsem, když bylo dceři dvacet. Teď je dospělá, takže jsem si řekla, že už za ní nemám zodpovědnost. Teď už ten život může řídit sama. Má to sice jisté »porodní bolesti«, ale to k tomu prostě patří.“ (usmívá se)
K těm všem potížím se přidružily i další zdravotní, kdy vás zasáhla mozková mrtvice. Kdy to bylo?
„Před třemi lety. Tehdy ani neurochirurgové nepřišli na to, v čem byla příčina. Měla jsem masivní krvácení v mozku a nevěděli, jestli přežiju. Naštěstí to dopadlo dobře. Mluvím, koordinuju, neustále cvičím, vedu aerobik a jógu, takže jsem doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Ale nemyslím, že to byl úplně vrchol mého vyčerpání. Od té doby jsem zažila daleko větší vyčerpání, a naštěstí se nic neděje.“
Nyní píšete knihy, pomáháte druhým s podobnými problémy, stále cvičíte… Neberete si toho na sebe zase příliš?
Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 10.
