Moderátorka Iva Lecká (45): Žiju spoustu životů...
Její hlas můžete pravidelně slýchat na rádiu Blaník, kde je už tři roky moderátorkou. Ivu Leckou (45) můžete ale znát i z rozhlasových stanic City nebo Bonton, kde léta vysílala ve dvojici se svým životním partnerem, moderátorem a hercem Vojtěchem Eflerem (45). Právě rádio bylo místo, kde spolu nejen začali pracovat, ale kde mezi nimi před 14 lety přeskočila i pověstná jiskra a dodnes jim to klape. Kromě moderátorky je Iva také spisovatelkou. Nedávno pokřtila svoji už sedmou knihu Deník odhodlané matky aneb Trable s huberťákem, kde humorně popisuje pubertální období svého čtrnáctiletého syna. Miluje humor, renovování, práci na zahradě, design, módu. Věnuje se také koučinku. Jak se Iva dostala za mikrofon? Co se jí stalo na prvním rande s Vojtou? A kdo byl v začátcích jejím velkým vzorem?
Ivo, povězte, jak vypadaly vaše začátky moderování?
„Začínala jsem už během studia na střední škole. Shodou náhod (i když na náhody nevěřím…) jsem studovala právní akademii v Liberci a hned vedle naší školy byla regionální televize Genus. Tehdy tady hledali lidi pro namlouvání reklam. A já jsem se, coby studentka čtvrtého ročníku střední školy, přihlásila a vzali mě. Po necelém roce mě televize oslovila s tím, že se brzy uvolní místo na pozici moderátorky zpravodajství a zda bych o to místo neměla zájem. Úspěšně jsem zvládla kamerové zkoušky a hned, jak jsem odmaturovala, jsem to místo dostala. Na pár let jsem tady zakotvila. Spolupracovala jsem i s libereckým rádiem a chvíli i s regionálním studiem TV Nova. Pak přišla nabídka z Prahy.“
Projevoval se u vás zájem o tuhle profesi nějak už v dětství?
„Mým snem, už od malička, bylo stát se hlasatelkou České televize. Hrála jsem si na hlasatelku před zrcadlem a představovala si, jak uvádím večerní televizní program. Milovala jsem Saskii Burešovou. Bohužel v době, kdy jsem už mohla o tuhle práci usilovat, tuto pozici zrušili. Byla to pro mě rána. Ale věděla jsem, že se na tuhle cestu stejně vydám, i když bude vypadat trochu jinak. A pak přišel Liberec a TV Genus a později Praha. Rádio Melody, kde jsem působila chvíli jako zprávařka, a hned vzápětí rádio City, kam jsem nastoupila po Laďce Něrgešové do ranního vysílání k Petru Královi. Tady jsem působila dlouhých 21 let. Mezi tím jsem si odskakovala i do televize.“
Čím pro vás rádio je?
„Rádio je opravdová láska. Nikdy bych nevěřila, že můžete něčemu tak hluboce propadnout. Neumím si představit život bez rádia. Pracujete s hlasem a emocemi. Nejste vidět, takže jediná vaše »zbraň« je váš projev. Nemůžete to, o čem mluvíte ukázat. Vy to musíte předat slovně. Baví mě, že každý den je jiný. Pracujete se spoustou informací, které musíte umět předat. Jste tím, kdo vytváří náladu, má moc rozesmát i rozplakat. Ta představa, že jsem součástí života mnoha lidí, je fantastická. Vlastně žiju spoustu životů.“
Dlouho jste moderovali s Vojtou společně? Teď moderujete každý zvlášť, na jiné stanici, bylo těžké, se pracovně rozdělit?
„S Vojtou jsem vysílala dlouhých 13 let na rádiu City a dva roky na rádiu Bonton. Takže 15 let každý všední den za mikrofonem. Víte, my jsme spojené nádoby. Opět nebyla náhoda, že jsme se pracovně potkali a že se z nás nakonec stali i životní partneři. Myslím, že to bylo dáno ještě před tím, než jsme se oba narodili. Na tohle já věřím, protože když se ohlédnu dozadu, vnímám, kolik věcí nahrávalo tomu, abychom se jednoho dne potkali. Když s někým trávíte tolik času, vytváříte jedno z nejúspěšnějších ranních vysílání v zemi a pak to najednou musíte ukončit, tak vás to zasáhnout musí. Než jsme se rozdělili, hodně jsme spolu tenhle krok diskutovali. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. A bylo to hodně bolestivé. Ale někdy je zkrátka nutné udělat i takový krok, abyste se mohli posunout dál. Naši fanoušci to nesli těžce. Do dnes – skoro tři roky po rozdělení – nám lidé píšou, jak nás měli rádi a kdy zase budeme vysílat spolu. Byly to nádherné roky.“
Jak jste se dali dohromady jako partneři?
„K seznámení došlo v rádiu. Vojta mi byl přidělen jako partner do ranního vysílání. Tenkrát to bylo takové ucho. (směje se) Nikdy by mě nenapadlo, že mezi námi přeskočí jiskra a budeme spolu žít. Ale z nás se časem stali opravdu velcí přátelé. Věděli jsme o sobě všechno. Když jsem měla nějaké trápení, Vojta byl první, komu jsem volala. A myslím, že to bylo vzájemné. Pomáhali jsme si, trávili spolu spoustu času. Nakonec jsme zjistili, že se potřebujeme navzájem, že bez sebe nemůžeme být. Že jsme dvě půlky, co k sobě patří. A máme to tak pořád. I když spolu teď nepracujeme. Pořád si voláme. Máme stejnou intuici. Byli jsme si souzeni.“
Vzpomenete na vaše první rande?
„Vzpomínám…jen bych to asi nerada rozebírala. (rozesměje se) Snad jen krátce… Byli jsme v jednom baru v Praze, ještě s jedním kamarádem. Toho jsme si po pár hodinách přestali všímat. On také odešel dřív než my, s tím, že nám řekl, že si nemáme dělat starosti s placením, protože vše zaplatil. Jen nám zapomněl říct, že platil pouze za sebe. My jsme nakonec z podniku ruku v ruce odešli, v domnění, že máme zaplaceno také. Až po pár dnech jsme se dozvěděli, jak to bylo. Ale snad se na nás za ty dvě piva nikdo zlobit nebude… Už je to 14 let (usmívá se). Od té doby jsme spolu.“
Pojďme k vaší zatím poslední knize, Deník odhodlané matky aneb Trable s puberťákem. Vycházíte v ní z osobních zkušeností? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 5.
