Autorka Zápisníku alkoholičky Michaela Duffková (32) - Alkohol ovlivnil všechny mé vztahy
Zápisník alkoholičky patří v současné době k nejnavštěvovanějším filmům v Česku. Vznikl podle předlohy blogerky a spisovatelky Michaely Duffkové (32), která popsala svůj životní příběh, kdy bojovala se závislostí na alkoholu, a složitou cestu zpátky k rodině, kterou tolik miluje. V roce 2020 za svůj blog získala cenu Magnesia Litera. Dnes pokračuje v psaní dál a založila Centrum pro léčbu závislostí Alkos. Je maminkou tří malých dětí a je šťastná po boku svého muže Ondřeje, se kterým, byť to bylo složité, svoji lásku ani v těch nejtěžších chvílích nevzdali. Co přivedlo Michaelu k pití? Čím vším si prošla? A jak svůj boj s démony vidí dnes?
Míšo, film Zápisník alkoholičky nyní patří mezi nejnavštěvovanější filmy. Co to s vámi osobně dělá, když se v podstatě díváte zpětně sama na sebe?
„Je to pro mě těžké, proto už jsem taky poslední projekce vynechala, potřebuji chvíli pauzu. To, že má film takový úspěch, ve mně ale také vyvolává obrovský pocit vděčnosti, protože kdokoliv, kdo film uvidí, může být potencionálně ten, kdo pomůže někomu dalšímu nebo sám sobě.“
Ve filmu hlavní hrdinku, tedy vás, hraje Tereza Ramba. Co jste jí o svém pití a životě alkoholičky říkala, když se na roli připravovala?
„Vůbec nic, Terka se na roli připravovala sama a myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Díky tomu neměla ke mně žádný vztah, neznala mě a roli navnímala podle sebe.“
Poměrně brzo jste se stala mámou. Bylo vám třiadvacet, studovala jste vysokou školu… Byl tohle spouštěč vašeho problému s alkoholem?
„Byl to možná jeden z mnoha, ne snad to, že bych nechtěla být mámou, to jsem chtěla, ale s tou rolí přišla spousta změn, spousta věcí byla najednou jinak.“
Jaké životní plány jste tehdy měla?
„Plánovala jsem dělat kariéru, to má asi v tom věku každý. Myslím, že moje studium i nějaké představy směřovaly v tu chvíli někam do velké firmy.“
Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte s alkoholem problém?
„Zhruba po roce a půl, následovalo přesvědčování sebe sama i mého okolí, že to zvládnu sama, že to přece není tak hrozné.“
Ovlivnil vaši situaci nějak i problém s alkoholem vašeho otce, který před nástupem na léčení spáchal sebevraždu?
„Ovlivnil, ale bohužel ne tak, že bych to zastavila. Bylo to spíš tak, že jsem si říkala, že na tom přece ještě nejsem tak špatně jako on…To byla chyba.“
Co alkohol udělal s vaší rodinou?
„Samozřejmě to ovlivnilo všechny vztahy. Já jsem v tu dobu měla jednu dceru a naštěstí ještě malou. Když jsem nastoupila léčbu, byly jí teprve tři roky a zatím nemám pocit, že by to náš vztah nějak ovlivnilo. S manželem jsme měli náročných šest let od léčby, ale za pomoci terapeuta jsme to nakonec zvládli.“
Mluvíte o tom dnes s dcerou?
„S Isabelkou o všem mluvíme dost otevřeně a s mladšími dvěma dětmi, které se mi narodily až po léčbě, to budeme dělat stejně.“
Jak jste se, Míšo, vůbec s manželem seznámili?
„Známe se ze střední školy. Ondra chodil o dva ročníky výš než já. V tu dobu jsme byli jen kamarádi. Dohromady jsme se dali, až když už jsme byli oba po škole.“
Jak to celé vnímá váš muž dnes?
„Myslím, že dnes už pozitivně. Ví, že to, co děláme, pomáhá dalším lidem, a to je pro nás pro oba nejdůležitější. To, co bylo mezi námi, jsme si vyřešili.“
Za blog Zápisník alkoholičky jste dostala cenu Magnesia Litera, poté následoval Zápisník abstinentky… Aktuálně chystáte křest třetí knihy, o čem v ní píšete?
„Třetí kniha se jmenuje Zápisník nealkoholičky a tohle oslovení vymyslela jednou Isabelka. Je o tématu spoluzávislosti, vztahů, trnité cestě k tomu, co děláme dnes, tedy k Centru Alkos.“
Kdo je vždy váš první čtenář?
„Úplně první je určitě moje editorka. (usmívá se) Často mamka, ale teď knihu nečetla. Uvidíme, jak se bude líbit tomu, komu první přijde.“
Jak dlouho už, Míšo, nepijete? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 31.
