Bývalá hlasatelka Marie Tomsová (70): V manželství nesmí být nuda!
V roce 1977 se poprvé objevila na obrazovkách České televize coby hlasatelka, kde strávila dlouhých osmnáct let. Poté se Marie Tomsová (70) věnovala moderování, ráda se také zapojovala do charitativních projektů. Dnes má svůj pravidelný rozhlasový pořad Neděle Marie Tomsové. Ve volném čase se věnuje psaní, pěstování květin či pěší turistice. Už 47 let jí je po boku manžel právník Miloš Toms, se kterým mají dva dospělé syny. Jak Marie vzpomíná na práci hlasatelky? Čím vším si v životě prošla? A jak o sebe pečuje?
Marie, nedávno vám vyšla kniha Jiná už nebudu aneb Neděle Marie Tomsové. O čem v ní píšete?
„Knížka je výběrem mých rozhlasových fejetonů, které už třetím rokem připravuji každou neděli pro ČRo Pardubice a Hradec Králové. S vydavatelstvím Radioservis jsme jich vybrali 55. Jsou to postřehy z dění okolo nás, vzpomínky na kolegy, perličky ze života, z minulosti i současnosti.“
Kdo vás na nápad ke knize přivedl?
„Před pár lety jsem byla hostem Aleny Zárybnické v jejích rozhlasových Záletech. Moc příjemně jsme si s touto sympatickou dámou hodinku do éteru povídaly a nedlouho na to se mi ozval šéf pardubického programu Zdeněk Novák a nabídl mi pravidelný krátký pořad. Původně jsem myslela, že název by mohl znít Zrcátko MT, když jsme kdysi jako televizní hlasatelky z obrazovky »nastavovaly zrcadlo«.“ (směje se)
Bude mít kniha pokračování?
„Uvidíme. Od loňského letního výběru mých radiopostřehů a přípravy knížky jich samozřejmě vznikla spousta dalších.“
A co televize? Zavzpomínejte na dobu, kdy jste byla hlasatelkou…
„Měla jsem tu práci moc ráda. Konkurs jsem absolvovala v roce 1976, a 10. října 1977 jsem měla svou první, samozřejmě dopolední, službu. Byla jsem dlouho externistkou, zároveň jsem pracovala jako korektorka v nakladatelství, stálých míst v televizi byl omezený počet, a tak jsem ho dostala až po letech. Tenkrát existovala pouze Československá televize, byli jsme s kolegy hodně na očích, tak trošku jsme my ženy udávaly trend v oblékání i účesech. Každou chybičku viděla spousta lidí, a protože jsme neměli čtecí zařízení, museli jsme se texty naučit zpaměti a naživo, takže to někdy bylo o nervy.“
Dodnes se s mnohými kolegyněmi a kolegy setkáváte při různých příležitostech. Panovala tehdy mezi vámi vůbec nějaká rivalita?
„Ani ne, každý z nás měl svůj okruh diváků i styl, navíc jsme si museli vyjít vstříc při výměnách služeb a sedět spolu dlouhé odpoledne a večer v jedné místnosti. Dodnes se mnozí rádi scházíme i soukromě.“
Zmínila jste, že jste s kolegyněmi udávaly trendy, dodnes vypadáte výborně. Povězte, jak o sebe pečujete?
„Mé mamince je 94 let, ve svých 90 vypadala na 70. Posilovnu nenávidím, i když jsem tam jeden čas krátce chodila. Kdysi jsem navštěvovala aerobik a pravidelně cvičila sama doma (v roce 1989 jsem o tom začala psát knížku, která vyšla v roce 1991 pod názvem Vařme v rytmu aneb Recepty pro chuť i krásu), na kosmetice jsem nebyla ani nepamatuju, občas si koupím nějakou pleťovou masku, což se mi nedávno vymstilo, protože jsem po ní otekla právě na křest své knížky. Opravdu není nad vepřové sádlo jednou za čas! Botox fakt nemám, odjakživa žehrám na své plné tváře, které se časem (jako každá vada) ještě zvětšují. Úprav obličeje se bojím, v létě jsem musela absolvovat operaci šedého zákalu, a strachy jsem byla bez sebe. Dobře to dopadlo, ale měla bych si nechat zredukovat kůži na víčkách, už mi dost klesají nejen před spaním, takže mi vadí ve výhledu, ale pořád to odkládám. Diety nedržím, mám po nich hlad.“
Hřešíte tedy někdy? Třeba čokoládou nebo jinými dobrotami?
„Večer si občas dám tabulku hořké čokolády, miluju vypečenou kachnu i husu a smažené kuřecí řízky. Nemám ráda sladké.“
Jak byste se sama popsala, jaká jste?
„Poněkud roztržitá, zapomnětlivá, spontánní, impulzivní...“
Věnujete se, Marie, také nějakým koníčkům? Nejen to zjistíte v tištěné Aha! pro ženy číslo 14.
