Petr Vacek (58): Dvacet let jsem neseděl sám v autě!
Znát ho budete nejspíš z Ulice coby Tomáše Jordána nebo z divadla Ypsilon, kde Petr Vacek (58) působí už od roku 1988. Kromě herectví se věnuje také režii. Mimo profesi je velkým ekologem, pomáhá neziskovým organizacím a věnuje se překladatelství. Jeho manželka Jiřina Vacková (43) je také herečkou a mají spolu syny Eliáše (14) a Benjamína (13). Z prvního manželství má pak herec dospělé děti Jonáše a Hanu. Čím a jak doma šetří přírodu? Proč musel skončit s běháním? A co má s kolegyní Bárou Kodetovou?
Petře, potkáváme se na křtu klipu Báry Kodetové Náš dům, kterým bojuje proti domácímu násilí. Překvapila vás nabídka, abyste ho s ní moderoval?
„Mě to zas tak nepřekvapilo. Jednak je to věc profesní, protože my už jsme spolu s Bárou dělali, a tím pádem věděla, jak reaguju a že se doplňujeme. Bára je hrozně poctivý člověk, všechno bere hodně vážně, a já jsem zase ten, co do toho vnese i jiný pohled než ten vážný. Za druhé o mně Bára ví, že se už léta pohybuji v neziskové oblasti, kde se jedná o ochranu, ať už přírody, nebo ohrožených dětí či dospělých, a zřejmě proto oslovila právě mě.“
Co vás k neziskovým organizacím přivedlo?
„Mým vzorem byli rodiče. Oba byli doktoři, ale dělali i spoustu věcí nad rámec svých povinností. Pořád se o někoho starali, takže mi to tak přišlo úplně normální. Pak jsem asi sedmnáct let moderoval pořad v České televizi Pomáhejme si, a díky němu jsem se setkal s mnoha lidmi z nejrůznějších neziskovek, které se zabývaly dětmi, postiženými, neslyšícími, mluvilo se tam o domácím násilí a o šikaně, a tak jsem se dostal k těm, se kterými spolupracuji dodnes. Je to třeba Letní dům, který pomáhá dětem z dětských domovů, ohroženým rodinám i pěstounům. Navíc moje dcera, která vystudovala neuropsychologii, teď pracuje v odlehčovacím Centru Seňorina pro lidi s Alzheimerem a jinými typy demence, a tak celkem samozřejmě pomáhám i jim.“
Také se hodně zajímáte o životní prostředí…
„Ano. Já jsem měl vždycky rád biologii a zvířata, připadá mi přirozené žít v souladu s přírodou. Vlastně jí a tomu, abych jí co nejméně škodil a co nejvíce prospíval, podřizuju celý svůj životní styl. Auto jsem řídil maximálně dvakrát v životě, snažím se chodit pěšky nebo se pohybuju hromadnou dopravou.“
Máte ještě vůbec auto?
„Teď už ne.“
A jak se s rodinou přepravujete, když je potřeba?
„To je různé. Když to jde, jedeme veřejnou dopravou nebo se s někým svezeme. Někdy to odřídí žena, ale já sám za sebe jsem možná dvacet let neseděl sám v autě. Moje trochu šílené hobby je pak šetření vodou. To mě opravdu hrozně baví a pořád vymýšlím další možnosti, jak uspořit ještě víc.“
Jak to vypadá?
„Když se kluci vykoupou nebo vysprchují, tak po nich zbude voda, kterou potom splachujeme. Jelikož máme malý rodinný domeček, tak máme na dvoře tři velké sudy na dešťovku, kterou zaléváme. Samozřejmě nejde všechno dodržet stoprocentně každý den, když jsem nemocný, tak spláchnu normálně. Nejde o soutěž, ale o to šetřit co nejvíc. A rodina to celkem sdílí.“
Takže to přijaly i vaše děti?
„Nejstarší Jonáš žije v Belgii, takže o něm úplně všechno nevím, ale je pravda, že ho tyto věci také zajímají a neustále mi ze světa posílá nějaké novinky. Naposledy mi třeba koupil k Vánocům pečicí papíry, které jsou trvalé, ne na jedno použití.“
Vy pečete?
„Někdy jo, baví mě to. (rozesměje se) Moje žena nemá ráda sladké, tak já to tak někdy zkusím. Dokonce jsem ošidil vánočku, protože jsem si našel hodně starý recept na kynutou židovskou vánočku, udělal těsto a vyklopil jsem ho do formy, kterou jsem našel doma po mamince. Byla z toho skoro vánočka, a i ten tvar to tak vzdáleně mělo.“ (směje se)
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 7.
